Profesore, pozor Potter

20 Knihovna

Cestou z žalářů Harry usilovně přemýšlel. Nezdálo se mu to? Vážně si tyká se Snapeem? Vážně s ním udělal tak - nesmyslnou a iracionální dohodu? Ano, zdálo se, že udělal. A co víc, vypadalo to, že se opravdu stává - přítelem - profesora lektvarů. Nejspíš to byla další věc, kterou mu předhazoval jeho - řekněme atypický - život. Ale kupodivu právě kvůli tomuhle se nijak moc netrápil.

Původně měl v plánu jít do společenské místnosti dělat úkoly, ale vzhledem k tomu, že ho ráno čekaly lektvary změnil názor. S lektvary si díky novým schopnostem hravě poradí u snídaně. Ve Vstupní hale se tedy rozhodně otočil a zamířil ke kabinetu učitele - v tomto případě učitelky - Obrany proti černé magii. Potřeboval si s někým promluvit. Zaťukal na dubové dveře kabinetu a zjistil, že nikdo neodpovídá. Jistě - v tuto hodinu bude Alex nejspíš ve svých osobních komnatách. Jenomže kde je asi má? Po chvíli hloubání se rozhodl, že hledat osobní komnaty učitele Obrany proti černé magii je jako hledat hůlku v oceánu a vydal se zpět do Vstupní síně. Už, už se chystal zamířit k nebelvírské věži, když v tom dostal nápad. Proč by nemohl zajít k Hagridovi? Pravda, bylo po večerce a on by ven chodit neměl, ale co. Kdo se to dozví?

Vytáhl z brašny neviditelný plášť a vydal se k bráně. S tichým:"Alohomora," ji odemkl a protáhl se do chladného večera. Všude bylo ticho, jen ze skleníků se ozýval podivný rachot, nejspíš párty mandragor, letos trošku časně. Celé okolí hradu bylo ponořené do tmy a proto světla Hagridovy boudy naváděla Harryho kroky tak, jako maják vede loď k pobřeží. V lese zafrkal testrál a Harry se otřásl. Kdyby nebyl Bradavice tak dobře znal, možná by se i bál.

Potichu se plížil povadlou podzimní trávou směrem k obydlí, až dorazil až na místo. Zastavil se, sundal plášť, aby Hagrida nepolekal a zaklepal. Ozvalo se odsunutí židle od stolu a mohutné kročeje. Hagrid vykoukl ze dveří svého domova a řekl:"Harry! Namoutě kutě, ty bys tu bejt neměl! Poď dál, poď, než tě někdo uvidí!"

"Ahoj Hagride,"usmál se Harry a vešel do vytopeného domku.

"Né, že bych nebyl rád,"bručel Hagrid a stavěl na čaj,"to né. Sem rád, že ses konečně stavil. Ale jestli tě chytěj venku po večerce, budeš z toho mít sakra problém!"

"Neboj, mám s sebou svůj plášť,"usmál se Harry,"a taky mám Pobertův plánek. Na kolej se dostanu v klidu."

"No dobrá, dělej jak myslíš. Proč si vlastně přišel zrovinka teď? Nebylo by lepčí stavit se až ve dne?"

"Já vlastně ani nevím,"zachmuřil se Harry,"tak nějak… bylo toho na mě moc. Chtěl jsem si s někým promluvit."

"Sem vážně poctěnej, že sis vybral zrovinka mě,"smrkl Hagrid,"mám tě fakt moc rád. Když sem slyšel, co se ti tudlevá stalo, myslel sem, že se pominu. Ještěže ses tak rychle zmátořil, jinak fakt nevim, co bych dělal."

"Tak mě napadlo, že je zvláštní, že jsi učitel a já ti tykám,"řekl zadumaně Harry.

"Co tě to popadlo, zrovinka teď? Tykáš mi, co se známe,"bručel Hagrid.

"Já vím, ale… smí se to vůbec? Tykat učitelům?"ptal se Harry,"chci říct, nemohli by tě za to vyhodit, nebo tak?"

"Prosim tě, co to plácáš? Co je komu do toho, s kým si tykám?"zaburácel Hagrid,"když ti nějakej učitel dovolí, abys mu tykal, tak se nic zlýho nestane. Aspoň dopokavaď ti nezačne nadržovat. Proč se vlastně ptáš? Nabíd ti snad někdo něco takovýho?"

"Ne, to já jen tak,"zamluvil to Harry,"tak co, jak se má Dráp? Ani jsem mu nepoděkoval za to, jak nás loni bránil." Hrál na jistotu. Věděl, že jestli existuje něco, co by odvedlo Hagridovu pozornost, je to Dráp. A taky že ano. Hagrid se tohoto tématu okamžitě chytil a začal mu vyjmenovávat všechna slova, která se obr za posledního půl roku dokázal naučit.