Přistáli v potemnělém lesíku uprostřed ničeho. Harry cítil jemný mořský vánek, takže museli být poblíž pobřeží, ale moře nikde neviděl. Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Přímo pod kopcem, na kterém se les nacházel byla malá vesnice. Tedy, to snad ani nebyla vesnice, spíš takový shluk stavení.
Všude bylo ticho. Harrymu to bylo trošku divné, tak nějak se domníval, že už se bude bojovat, ale boj ještě rozhodně nezačal. Napnul zrak a zjistil, že nedaleko nich, asi o dvacet stop pod nimi se v kopci schovává jeden ze členů Fenixova řádu. Nejspíš jich všude po okolí bylo mnohem víc.
"Nezapomeň na to, že nesmíš používat svoji obvyklou taktiku,"připomínal mu Severus,"a nespanikař, až budeš stát proti mozkomorům. Opakuj si, že jsou jenom noční můra a ty se jich můžeš zbavit jednoduchým cvaknutím vypínače světla. Tm myslím samozřejmě Patrona."
"Severusi!" brzdil ho Harry,"myslím, že jsi nervóznější než já."
"Jsi tu na moji odpovědnost,"připomněl mu mistr lektvarů,"jistě že jsem trochu nervózní. Tvoje smrt by mě stála místo."
Harry mu chtěl říct, co si o tom myslí, ale už se k tomu nedostal. Útok totiž začal. Najednou se odevšad začali zhmotňovat přízrační mozkomoři a vzduch se naplnil jejich ledovou přítomností. Harry se trošku otřásl a podíval se na Severuse.
"Ještě počkej,"zašeptal mu Severus,"zaútočíme až se členy řádu."
"Na co čekají?"sykl Harry a sledoval, jak se mozkomoři přibližují
k domovům relativně nevinných mudlů. To už se ale i řád odhodlal k útoku. Povstali ze svých úkrytů a zakřičeli Expecto Patronum.Harry se Severusem se jako jeden muž vrhli z kopce a utíkali přímo k mozkomorům. Nechápali, proč členové řádu neměli dost odvahy na to, aby k nim přišli blíž. Takhle na dálku jejich patroni nebudou fungovat ani polovičně. Takové množství protivníků neměli šanci odrazit, pokud do toho nepůjdou vším co mají, celým srdcem.
Zastavili se asi dva metry před jednou skupinou morkomorů, přirazili se k sobě zády a zároveň zařvali Expecto Patronum.
Celé to proběhlo tak rychle, že Harry neměl vůbec šanci přemýšlet nad šťastnou vzpomínkou, vlastně nad jakoukoli vzpomínkou. Jediné, co mu běželo hlavou bylo, jak je to super, takhle bojovat a vědět, že mu Severus kryje záda, že se na něj může spolehnout.Ani nedoufal, že se mu Patron povede, ale k jeho překvapení z hůlky vyletěl nádherný obrovský drak. Norský ostrohřbetý. Zalapal po dechu a nasměroval ho na mozkomory. Ta věc byla větší než kterýkoliv z domů, které se snažili ochránit. A kam se poděl Dvanácterák?
Zvědavě se otočil na Severuse a zjistil, že i on má patrona draka. Nebyl to ale Norský ostrohřbetý, Severusovým patronem byl snad ještě větší Ruský zlatý tesák. A Severus vypadal stejně vyvedený z míry jako on sám.
Systematicky po jednom vyháněli mozkomory z bojiště a sledovali situaci jinde. Fénixové se konečně odvážili sejít dolů a zapojit se pořádně do boje. Harry se musel ušklíbnout při pohledu na Hagrida, bezhlavě mlátícího kolem sebe. Nezdálo se, že by to na mozkomory mělo nějaký účinek, ale obr si to bezpochyby užíval.
Najednou Harrymu došlo, jak velké štěstí s Patrony měli. Kdyby měli stále své staré, všichni by je okamžitě poznali. Jak na něco takového mohli zapomenout? Takovou chybu už nikdy nesmí udělat. Příště by je to mohlo stát život. A nebo alespoň tak těžce budovanou identitu.
Podíval se kolem sebe a s uspokojením zjistil, že jejich práce tady už je skoro hotová, zbývalo posledních asi třicet mozkomorů. Otočil se tedy čelem k nim a se švihnutím hůlky je donutil utéct. Pak hůlku spustil a poprvé za celý boj se nadechl. A nebo mu to tak alespoň připadalo.
ČTEŠ
Profesore, pozor Potter
FantasiPovoleno od Autorky. Na tento příběh si neberu žádná práva jen jsem smutná že už není zde na Wattpadu. Dlouhou dobu jsem ji hledala a když jsem ji našla nenechám si to jen pro sebe. Takže tady vám představuji "Profesore, pozor Potter". Tento příběh...