Profesore, pozor Potter

54 Sirupové košíčky

"Víš, že Remus do tebe byl zamilovaný?"nadhodil Harry asi o dva dny později.

"Neměl by ses raději věnovat učení?"navrhl mu Severus bez špetičky zájmu,"je předvečer zkoušek."

"Dobře víš, že učit se nepotřebuju, sám jsi mě včera zkoušel,"odmávl to Harry,"vyhýbáš se mé otázce. Tak věděl jsi to?"

"Tehdy ne,"rezignoval s pokrčením ramen Severus,"postupem času mi to ale došlo."

"Došlo?"pozdvihl Harry obočí.

"No tak dobře, možná že něco zmínila Minerva..."přiznal Severus,"každopádně bych rád věděl, odkud to máš ty."

"Od Siriuse,"neváhal s jeho potopením Harry,"zmiňoval něco o vánocích a tak jsem se ho na to zeptal."

"Merline chraň mě před nebelvírskou všetečností,"obrátil Severus oči v sloup,"za to, žes vyzvídal zasloužíš trest!"

"Vážně?"odfrkl si pobaveně Harry,"a co to bude? Necháš mě snad drhnout kotlíky?"

"Předpokládám, že něco takového by bylo s tvými schopnostmi dost velké plýtvání,"zavrtěl hlavou Severus,"je tu ale dost lektvarů, které je třeba uvařit."

"Jaké lektvary?"nechápal Harry,"myslel jsem, že madame Pomfreyová si své lektvary dělá sama. Říkal jsi, že na ně nenechá nikoho jiného šáhnout."

"Taky že ne,"přikývl Severus,"ale i tak lze mé mistrovství v tomto oboru využít. Ačkoli už nejsem aktivní člen řádu a nesmím se zapojovat do bojů, smím být prospěšný alespoň jako zásobárna lektvarů."

"A s tím jsi opravdu souhlasil?"divil se Harry,"nezní to zrovna moc jako ty..."

"A co jsem měl dělat?"odfrkl si Severus,"sám dobře víš, že Brumbálovi se ne říct nedá."

"Já mu ne řekl mnohokrát,"zubil se Harry.

"Vážně? Kdy třeba?"nevěřil mu Severus.

Harry se zamyslel:"No, možná že jsem mu nikdy neřekl vyloženě ne, ale párkrát jsem se s ním pěkně pohádal."

"V tom je ale trochu rozdíl, nemyslíš?"vysmíval se mu trochu Severus.

"Minimální,"mávl rukou Harry.

"Tak už přestaň žvanit a chop se kotlíku,"přikázl mu Severus a Harry tak se salutováním učinil.

"Co mám vařit?"zajímalo ho hned.

"Kostirost,"oznámil mu Severus," a varuju tě, je ho potřeba hodně."

"Super!"zašklebil se Harry,"ještěže lektvary jsou můj úplně ze všeho nejoblíbenější předmět na celém širém světě."

"Šplhoune,"ušklíbl se Severus, kterého samozřejmě ani nenapadlo mu něco takového sežrat.

Harry se v odpověď pouze zazubil a zeptal se:"A co budeš dělat ty?"

"Já?"usmál se potměšile Severus,"já se přece budu dívat jak ti to jde."

"Hej!"protestoval hned Harry,"to není fér! To mám jako dělat práci za tebe? Ani náhodou. Pěkně si jdi pro kotlík."

"To neudělám,"oznámil mu klidně Severus,"ale mám alternativní návrh. Zatímco ty budeš dělat osm kotlíků Kostirostu, já připravím oběd."

"Ty? Jako ty osobně?"nevěřil Harry.

"Přesně tak,"přikývl Severus.

"Nevěřím,"odfrkl si Harry,"jak mám vědět, že prostě neřekneš skřítkům ať to udělají za tebe?"

"Nechám ti tady Letax,"pokrčil Severus rameny," a jak víš, bez Letaxu není skřítků."

"Tak dobře,"zazubil se Harry, kterému to připadalo jako náramná zábava,"ale jsem si jistý, že to nebude k jídlu."

"Uvidíš sám,"řekl záhadně Severus a zmizel do obývacího pokoje. Harry se na chvíli zamyslel nad tím, jak chce uvařit bez kuchyně a pak pokrčil rameny a chytil květináč s Letaxem, který k němu připlul z obýváku.

Rozložil si před sebe kotlíky a pustil se do práce. Docela ho to bavilo. Samozřejmě, před Severusem dělal, jako by to bylo něco strašného, dělat lektvary, ale ve skutečnosti si to dost užíval. A Severus to jistě věděl, protože věděl o jeho pokusech v umývárně Ufňukané Uršuly.

Osm kotlíků bylo hodně, obzvlášť když v nich dělal ten samý lektvar a tak si je rozložil po deseti minutách od sebe. To by mu mělo umožnit nakrájet si mezitím suroviny a přidávat je ve správném pořadí.

Byl na sebe docela hrdý. Nikdy neslyšel o studentovi, který by dokázal pracovat s více než pěti kotlíky. Samozřejmě, nebyla to jeho zásluha, pouze Severusova, ale i tak. Bylo to skvělé, takhle v něčem vynikat.

A pak si uvědomil, že ta jeho část, která v něm přebírala kontrolu při přípravě lektvarů to za úžasné ani trochu nepovažuje. Tato jeho část to považovala spíše za ordinérní, každodenní záležitost. To bylo úžasné!

Tedy - bylo úžasné, že pro Severuse vaření osmi lektvarů zároveň nebylo nic vyjímečného. Nejspíš to zvládal už na škole. Musel být tím nejnadanějším studentem, kterého škola viděla za posledních - no, nejméně za sto let. Něco jako on a famfrpál.

Akorát že famfrpál nebyl, no nebyl tak užitečný. Nezachraňoval životy. Pokrčil rameny a pokračoval v přípravě. Nejspíš nemělo smysl se tím zaobírat. Byl jaký byl a Severus taky. Ale i tak to bylo nefér.

Bylo nefér, že on, průměrný kouzelník (alespoň co se vrozeného nadání týče) s průměrnými schopnostmi a hroznou povahou byl tolik oblíbený a muž, který byl nadaný, inteligentní, mocný a kupodivu i dost vtipný stál takto na okraji.

Naštěstí se nezdálo, že by to Severusovi nějak vadilo. Zdálo se, že si svůj pobyt na hraně vybral sám, že se mu líbí být ten, kterého skoro všichni nesnášejí z prosté neznalosti. Jako by opovrhoval všemi, kteří si neudělají čas na to pochopit jaký je doopravdy.

Ale to byly jen dohady, které nemusely mít se skutečností nic společného. Harry do Severusovy hlavy přece neviděl. A tak nechal planého přemýšlení a pokračoval v práci na lektvarech.

Během přípravy slyšel z vedlejšího pokoje docela dost lomozu a tak se nemohl dočkat toho až
bude Severus hotov. Netušil, co muž chystá, vlastně nechápal ani to, proč to dělá, ale rozhodl se nechat překvapit. Však ono se to ukáže, a nejspíš už brzo, jestli se tedy Severus mezitím nezabije. Podle toho hluku mu právě spadla na hlavu neexistující digestoř.

Přelil lektvary do lahviček (bylo jich přesně 101) a vydal se do kuchyně. Severus už musí být hotový. I kdyby dělal Pekingskou kachnu na kyselo, netrvala by déle než osm kotlíků Kostirostu.

A taky že ano. Severus seděl za stolem a čekal na něj. Na tváři měl velmi spokojený úsměv. Harry se k němu připojil a posadil se. Severus beze slova mávl rukou a dolevitoval doprostřed stolu zakrytou mísu. Harry se usmál a mávnutím prstů odlevitoval poklop. Bylo to příjemné, moci v klidu projevit své schopnosti, aniž by se musel obávat dotazů.

Překvapeně pozvedl obočí. V míse bylo několik do zlatova upečených kuřecích řízků na kari ohrazených pečenými bramborami ve šlupce. Perfektní volba pro někoho, kdo není zvyklý vařit. Nenáročné a přesto chutné jídlo.

"Vypadá to skvěle,"přiznal a pustil se do jídla.

A po obědě přišel moučník. Sirupové košíčky, ty které měl Harry ze všeho na světě nejraději. Potěšilo ho, že si Severus něčeho takového všimnul (tedy pokud to nebyla náhoda) a hned se do jednoho pustil. A díky tomu to prasklo.

"Severusi!"ozval se hned,"myslíš si, že nepoznám sirupové košíčky bradavických domácích skřítků?"