Profesore, pozor Potter

58 Víření

Harry se protáhl a sledoval mizící Hedviku. Zívl. Dnes si již se Severusem vyměnili nejméně osm dopisů a byl čas jít spát. Když mu psal ten první,netušil, že se jejich konverzace stane tak hutnou.

Chyběl mu, to bylo zjevné, jinak by si neposílali tolik dopisů. Bylo to skoro, jako by byli stále spolu a vedli ty své nekonečné diskuze na libovolné téma (zdálo se, že se prostě nikdy v ničem neshodnou a oba si to užívali).

Většinou byly jejich dopisy plné maličkostí, nepodstatných detailů z jejich životů, jako bylo jídlo (Harry lhal, myslel si, že by Severus úplně neschvaloval jeho jídelníček v Zobí, který se skládal převážně z cukrovinek nakoupených při jeho poslední návštěvě Prasinek), pokusy, nuda a tak.

Ale pak tam byly ty drobnosti. Nenápadné dotazy na jeho duševní stav, starost o to, jestli Severus dost jí a taky ono Líbá tě, které se v průběhu dní stalo klasickým zakončením jejich korespondence. Začalo to jako vtip, ale teď už si Harry nebyl ani trochu jistý. Teď už to bylo jenom skvělé.

Samozřejmě si psal i s ostatními. S Ronem a s Hermionou si psal tak každé dva tři dny, stejně jako se Siriusem a párkrát mu přišla i naškrábaná zpráva od Hagrida. Ukázalo se, že Hermioně se podařilo přesvědčit Rona, aby s ní strávil první měsíc prázdnin u ní doma, v mudlovském světě.

Kupodivu se Ron rychle adaptoval. Podle dopisů si jej Hermionini rodiče oblíbili a dokonce jej seznámila s několika svými dalšími příbuznými. Harry měl pocit, že věci mezi nimi začínají být pěkně vážné. Nejspíš z něj bude kmotr než dokončí školu.

Ještě jednou se protáhl a vykoukl na chodbu. Výborně, zdálo se, že teta s strýc konečně spí. Pokud to bylo možné, snažil se jim vyhnout. Už tak mu nadávali kvůli častému létání Hedviky.

Natáhl si Dudleyho starou teplákovou soupravu, zastrčil si hůlku do rukávu a vyplížil se ze svého pokoje. Trošku se zašklebil, když se mu podařilo vyloudit hlasité zavrzání ze třetího schodu a zastavil se, aby si poslechl,jestli příbuzné nevzbudil.

Letmo nahlédl do Dudleyho pokoje, aby spatřil namodralé světlo herního vesmíru. Výborně, Dudley byl tak zabraný do hry, že by si nevšiml, ani kdyby před ním přistála bomba hnojůvka (pravdou ovšem je, že v odéru, který vládl jeho nevětranému pokoji by se její zápach nejspíš stejně stratil).

Jeho bratránek měl v posledních několika dnech výbornou náladu, protože se z klání vrátil jako šampión a zajistil si tak postup do finále Junior Master Beltu, soutěže pořádané pro mladé boxery z Velké Británie a Irska.

Co nejtišeji prošel kolem svého starého přístěnku a vyklouzl na ztichlou ulici. První co udělal bylo, že se zhluboka nadechl nočního vzduchu a zahleděl se na oblohu. Byla tak... dechberoucí!

Chvíli jen tak stál a zíral nad sebe, ale pak mu došlo, že musí vypadat jako idiot (ne, že by jej někdo sledoval, na to bylo trochu pozdě) a tak se konečně rozběhl. Běžel chladnou nocí (tedy alespoň chladnější než parné anglické léto) a jediné, co slyšel byl jeho vlastní dech.

Měl rád noc a nikdy, ani jako dítě se nabál chodit tmou. Všechno bylo tak tiché, poklidné, příjemě chladné. Vlastně trošku jako Severus. Děsivé a okouzlující zároveň. Chápal něčí strach z noci, ze tmy, ale pro něj byla tma jen vyjádřením světla. Trik byl v tom to světlo najít.

A taky byl zřejmě masochista, tedy alespoň podle Severuse a jeho teorie s adrenalinem. Vlastně by pro něj byl Severus nejlepší volba i logicky. Ne že by si něco takového mohl myslet i někdo jiný, ale dávalo to smysl.

Měl rád napětí, vzrušení a podobné věci, rád byl neustále v akci, v pozoru. A na to byl Severus nejlepší. Nikdy se s ním nenudil, nestihl to. Pro Merlina, vždyť jen jejich rozhovory byly tak napumpované akcí, až by to nebyl považoval za možné.