Profesore, pozor Potter

35. Valentýn

V dalších týdnech Harry trénoval pilněji než kdykoli předtím. Věděl, že pokud se chce postavit smrtijedům a uspět, musí být v té nejlepší formě svého života. Jeho výhodou bylo jeho mládí. Byl si jistý, že pro něj není trénink ani zdaleka tak namáhavý jako třeba pro Severuse.

Každé ráno chodil běhat, odpoledne strávil seznamováním se se všemi výhodami a nevýhodami bezhůlkové neverbální magie a zkoumáním samotné podstaty kouzle. To poslední dělal protože mu Severus vysvětlil, že nejlepší kouzelníci se bezhlavě nespoléhají na standardní cesty magie, ale vytvářejí si své vlastní. A to je to co je odděluje od obyčejných kouzelníků.
Dávalo to smysl, vážně. Obyčejní kouzelníci chodili stezkou magie, kdežto ti vyjímeční, ti ji stavěli. A právě to byl nyní Harryho cíl. Stát se vyjímečným kouzelníkem. A navíc ho to fascinovalo. Severus mu vysvětlil, že když se nebude držet ordinérních, zaběhnutých stezek a bude mít dost představivosti, jeho magie je schopná pro něj udělat cokoliv. Stačí jen chtít, mít pevnou vůli a kondičku dostatečně silnou, aby vydržela pořádný nápor magie.

Vážně by ho zajímalo, proč se něco takového neučí ve škole. Jistě, spoustě studentů by to k ničemu nebylo, ale těm pár, kteří mají potenciál by to pomohlo se rozvinout, stát se z poupěte květem.

Stejně tak jim nikdy ve škole neprozradili, že kouzelníkova magie se dá vyčerpat a jak dlouho trvá, než v něm vyroste nová. Samozřejmě, stajně jako v prvním případě si této skutečnosti nikdo ze studentů pravděpodobně nevšimne, protože v každém, opravdu každém jedinci s magií jí bylo tolik, aby ji nikdy nevybil. Pokud tedy nebude dělat opravdu velkou, velkou magii.

A k tomu on se právě pomalu chystal, no ne? Tedy - ne hned. Měl pocit, že na vyřízení hrstky smrtijedů jim bude stačit párkrát Mdloby na tebe a ani by to nebylo dobře, používat svoje největší taháky hned na začátek, protože Voldemort by začal něco tušit. Jack a Josephine přece nebyli nijak vyjímeční, nebo ano?

"Ale to je přece dobře,"snažil se mu vysvětlit Severus,"takhle toho od nich Voldemort nebude moc očekávat a až mu dojde, že mu pochytali půlku smrtijedů - pokud se nám to povede - bude si myslet, že se spřáhli s nějakou vyšší silou."

"Vyšší silou?"nechápal Harry,"to jako s Ministerstvem? Nebo s Fénixovým řádem?"

"Ne,"zakroutil hlavou Severus,"s peklem."

"Aha,"polkl Harry a rozhodl se nekomentovat fakt, že peklo by mělo být jenom jako. No ne?

"Nemusíš mít obavy,"ujistil ho po chvíli Severus,"tobě nic takového nehrozí. Pouze ti nejhorší z nejhorších skončí v pekle."

"Nejhorší z nejhorších?"zajímalo Harryho.

"Grindewald, Stalin, Voldemort, Hitler... a pak pár méně významných poskoků, jako je Belatrix,"vypočítal mu to nezůčactněně Severus.

"V tom případě chápu proč se Voldemort snaží za každou cenu udržet naživu,"otřásl se Harry,"do pekla by se mi taky nechtělo."

"Co si neuvědomuješ,"vysvětlil mu Severus,"je že Voldemort usiloval o nesmrtelnost už v době, kdy by ho v pekle nepřijali. To jeho cesta za věčným životem ho přivedla na práh pekla."

"Nechceš změnit téma?"navrhl Harry,"ne že by mě to nebavilo, ale povídat si ráno na Valenýtna o pekle je docela ujeté."

"Přeješ si snad, abych ti zarecitoval báseň?"pozdvihl Severus jedno obočí.

"No jistě, co takhle nějaký Shakespearův sonet?"ušklíbl se Harry.

"No dovol? Můžu tě ujistit, že jsem docela dobře schopný sé vlastní tvorby!"vyvedl ho z omylu Severus.