Profesore, pozor Potter

47 Magie

Po Harrym se slehla zem. A to doslova. Jednu věc teď věděli jistě. V Bradavicích není. Trvalo jim dlouho, příliš dlouho, než si to ověřili. Ale on to věděl hned, věděl to od chvíle, kdy mu Harry neodpověděl. Věděl to, a nemohl nic říct. Dva pitomé dny.

Kdyby si tak nebyl sundával tu sponu! Proč na to musel přijít zrovna teď? Kdyby ji měl, kdyby ji neodhodil, byl by schopen jej v okamžiku najít a dovést zpátky. Nebo donést zpátky? Co když je zraněný?

Ale hlavně, co se s ním stalo? Smrtijedi ho přece chytit nemohli, ne, na to byl moc silný, ubránil by se jim. Byl rozrušený, připoměl mu jeho vnitřní hlas, byl rozrušený a nedával pozor. Kde kdo ho mohl jednoduše přemoci.

A je to jeho vina. Kdyby mu nebyl vyčítal všechny ty věci, ty blbosti, na kterých ve výsledku vůbec nezáleželo... Harry by byl stále ještě s nimi. A nebo by alespoň věděl, kde ho najít. Musel si to přiznat - měl strach.

A to bylo více než směšné. On přece nikdy nemá strach. Ne o někoho jiného než o sebe. Nestaral se o ostatní lidi. Byl egocentrický misantrop s odporem k dětem a štěňatům. Nikdy se o nikoho nezajímal natolik, aby o něj měl strach.

Jeho podvědomí mu uštědřilo pořádný kopanec, jen aby si rozvzpoměl, že říká nesmysly. Že se nikdy o nikoho nebál? A co Alex, třeba tehdy, když si na kole zlomila nohu. Nebo matka, o matku se bál celé ty roky.

Jenomže tohle bylo jiné. Harry nebyl členem jeho rodiny, neměli spolu v podstatě nic společného, nic co by odůvodňovalo ten sžíravý pocit v jeho nitru. Samozřejmě, dalo by se říci, že jsou přátelé, bojoví partneři, ale stejně. Tohle přece nebyl jeho styl!

A taky se nikdy tak nerozebíral. Netrávil hodiny probíráním svých pocitů sám se sebou. Vlastně to znělo mnohem víc jako něco, co by dělal Harry. Harry, no jistě. Nejspíš za to může ten pokažený lektvar, jako vlastně za všechno.

Ale to vlastně není důležité, nebo ano? Tohle ho ničilo, ničilo ho, že nemůže nic dělat. Že nemůže propátrávat Anglii, tak jako to dělal ten jeho psí kmotr a vlkodlačí kamarád. Štvalo ho, že nemůže vstát, oznámit jim, že má s Harrym telepatické spojení a navázat s ním kontakt.

Jenomže Harry stejně neodpovídal, takže v čem by mu to pomohlo? Jen by vyzradil to, co celý rok tak pečlivě tajili. A to by nepomohlo ani Harrymu ani nikomu jinému. Povzdechl si. Musí něco dělat, nebo se zblázní!

Vstal a neklidně se procházel po pokoji. Přece musí být něco, co by mohl udělat! Něco, co vyplývá z jejich spojení, něco jiného než Nitrozpyt. Jejich mysl přece není to jediné, co je spojuje, měl by být schopen Harryho objevit i jinak. Pomocí magie.

No jistě, magie! To bylo to nejdůležitější co je pojilo. Harry měl v sobě kus jeho magického potenciálu a každý kouzelník dokáže najít libovolný kousek své magie. Ale je ta magie stále jeho? Není z ní už Harryho magie? Je jediný způsob jak to ověřit. Musí ji skusit najít.

Posadil se znovu na pohovku, nohami se pevně zapřel o zem a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a ponořil se do svého nitra. Cítil výhonky své magie, poletovaly kolem něj, stáčely se mu kolem rukou, nohou, proplétaly se mu vlasy.

Ale nic nechybělo! Žádný kousek jeho magie nesměřoval jinam, byl celý, kompletní, bez vady. Jeho magie byla celá, jako by se s Harrym nikdy nesmísil!

Tak počkat... Harry nemohl o jeho část magie přijít, nebo ano? Toho by si všiml, zpětný efekt by byl stejně silný, ne-li silnější, jako ten, který je do toho přivedl. Omdlel by, padl by do bezvědomí a dost dlouho by si v něm pobyl. Tím to nebylo.