Profesore, pozor Potter

42. Oko

A tak plynuly týdny. Harry dost nechápal, jak je možné, že utíkají tak rychle, když začátek roku se tak táhl, ale i bez vysvětlení to musel zkrátka a jednoduše přijmout. Letos toho měl přitom mnohem méně na práci. Nehrál famfrpál, takže nemusel trénovat na závěrečný zápas. Na zkoušky se také nemusel nějak extrémně připravovat, protože měl díky Severusovi a zbystřné mozkové činnosti mnohem lepší znalosti a vědomosti. Vlastně se docela nudil.

Dokonce natolik, že se v několika předzkouškových dnech pustil do přípravy několika velmi náročných lektvarů. Vlastně nejnáročnějších, jaké byl schopen uvařit z bradavických zásob. A - no dobře, možná že si pár surovin zapůjčil ze Severusových zásob. Tak trochu bez jeho vědomí.

Věděl, že nemůže lektvary dělat jen tak někde, kdyby ho totiž někdo spatřil, jak něco vaří, byl by z toho drb roku. Všichni v Bradavicích věděli, jaké je nemehlo na lektvary. A tak udělal to, co mu v danném okamžiku - a vlastně i potom - připadalo nejmoudřejší. Zavřel se na dívčí záchodky a kotlík si postavil do záchodové mísy. Když to fungovalo minule, proč ne teď?

Vesele si pohvizdoval a míchal Lektvar Otylosti (jeho použití sice bylo poměrně dětinské, ale jeho příprava ani náhodou). Ten lektvar měl rád. Připomínal mu léto před čtvrtým ročníkem, tehdy když si pro něj pan Weasley s Ronem a s Fredem a s Georgem přišli na Zobí ulici.

Tehdy mu zduření Dudleyho jazyka, které mu provedli dvojčata připadalo jako pořádně zajímavá ukázka magie, ale teprve teď zjistil, jak zajímavé to bylo ve skutečnosti. Nechápal, jak mohla mít dvojčata tak málo NKÚ. Jestli zvládli něco takového, museli být v lektvarech pořádně dobří. Později se na to zeptá Severuse.

Na chvíli jej napadlo, že by mu mohl trochu Obezity podstrčit do snídaně. Byla by to skvělá odplata za ten Dobbyho vlas hozený do jeho Mnoholičného lektvaru. Místo Josephine bojovat jako domácí skřítek by pro něj nebylo zrovna to pravé ořechové. Naštěstí Severusovi stačilo se svým žertíkem pokochat a vrátit mu jeho podobu již před bojem.

Ale to se neodváží, že? Ne proto, že by měl strach ze Severuse, toho se ani trochu nebojí. Spíš protože se obával prozrazení. Lektvar Otylosti vhozený do pití profesora lektvarů, to by nejspíš vyvolalo dost otázek. A on neměl rád otázky.

Povzdechl si a zamíchal obsah kotlíku proti směru hodinových ručiček. Takže to zase skončí v záchodě. Jako vždycky. Bylo mu dost líto těch drahých surovin, jejichž zmizení si Severus ani nevšiml. To má taky nejspíš po něm. Starý Snape (Harry o Severusovi v minulosti stále uvažoval jako o Snapeovi) by si všiml, i kdyby mu ve skladu myš sežrala trochu sýra do sýrové omáčky.

Usmál se. Má na něho tak špatný vliv. Bylo to zvláštním způsobem příjemné, vědět, že to jeho chyby udělaly z pana bezchybného chybujícího tvora. Velmi mocného chybujícího tvora.

Směs měla zelenou barvu. No výborně, odstín tedy seděl. Nečekal ani nic jiného, lektvary teď byly jeho parketa. Vesele se usmál a přihodil poslední přísadu. A pak čekal na reakci. Jenomže pak se otevřely dveře.

Harry vytřeštil oči a bezdechu poslouchal chichotání, nesoucí se od umyvadel. Na chvíli nejspíš zakusil chvíle jaké prožívala před svojí smrtí Ufňukaná Uršula. Smrt mu dýchla na záda.

Jenomže pak jeden z dvou příchozích promluvil a Harryho stav se zhoršil. Mnohonásobně. Ve své smůle a hlavně nebetyčné hlouposti se rozhodl své pokusy dělat na záchodcích, na které v touze po soukromí mohly zavítat pouze dvě další osoby. Ronald Weasley a jeho přítelkyně, Hermiona Grangerová.

Ne, oprava, podle všeho velmi nadržený Ronald Weasley a ještě rozvášněnější Hermiona Grangerová. Harry v duchu zaúpěl a poslouchal jak s rámusem zapadli do vedlejší kabinky. To snad není pravda! Snažil se myslet na Hipogryfy, ze všech sil, ale nedařilo se mu. Na to byly zvuky z vedlejší kabinky až příliš hlasité.