Profesore, pozor Potter

46 Báseň

Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí,
dvě z nás ti pomohou-ta menší či ta větší.

S prudkým nádechem otevřel oči. Tedy nejspíš. Nic neviděl, takže si tím nemohl být jistý. Zatřepal hlavou. Neměl ponětí, jak se dostal tam, kde je, kdo je a především co s ním je. Prudce se nadechl a snažil se identifikovat, co všechno ho bolí.

Hlava, rozhodně hlava. Nejspíš se tedy o něco praštil. Jistě a proto je všechno tak - tak zamlžené. Sykl a pokusil se hlavou zatřepat. Nešlo to. Nemohl se pohnout. Měl snad něco s páteří?

Kdyby se alespoň mohl soustředit. Třeba by si vzpomněl na to kde a kdo je. Co nejvíce se zamyslel a snažil se přemluvit hlavu, aby mu prozradila údaje, které mu chyběly. Někde to tam bylo, cítil, že kdyby se zamyslel jenom o trošku víc, vzpomněl by si.

Jen jedna ze všech ti umožní pokračovat,
druhá tě vrátí zpátky a musíš začít znova.

Jediné co se mu honilo hlavou byly tyhle nesmyslné verše. Co to sakra mělo být. Byla to snad jeho báseň? Byl básníkem? Co pak ale dělal tam kde byl? Jak se tam proboha dostal?

Znovu se zašklebil a pořádně se nadechl. Měl strašnou žízeň a hlad, což byly jasné ukazatele toho, že tam neleží zrovna hodinu. A taky cítíl, že by jeho zuby ocenily pořádné vydrhnutí. Potichu zaskučel. Ta hlava ho ničila. Potřeboval by lektvar na bolení hlavy.

Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě,
ze tří upiješ-li, octneš se v temném hrobě.

Tak počkat, lektvar? No jistě, lektvar, to slovo znal, palčivě mu tepalo v hlavě a snažilo se ho na něco upozornit. Lektvar. S čím by to slovo spojil? Jeho podvědomí to slovo zná, třeba ho to zavede dál. Lektvar - spánek. Aha, to proto ho možná tak bolí hlava, třeba prostě příliš dlouho spal. Ne, to mu moc nepomůže.

Lektvar - jed. Jistě, lektvar může být jedovatý. Způsobil mu tohle snad nějaký jed? Lektvar - láska. Ano, jsou lektvary, které nám přičarují lásku. Přičarují lásku... přičarují!

Vyber si, nechceš-li na věky zůstat tady,
a abys uspěl spíš dáme ti čtyři rady;

Kouzla. Znal kouzla, věděl jak čarovat, byl kouzelník! Jenom si vzpomenout jak na to. Před očima mu tančilo pírko, ve vzduchu držené jen nějakou neviditelnou silou. Neviditelná síla. Jistě, to ona mu spoutávala ruce a nohy. Nebyl nemocný, byl jen svázaný.

Takže ho někdo omráčil a zajmul. Ale proč? Čím byl tak vyjímečný? Proč ho věznili? Měl snad bohaté rodiče, kteří by za něj byli ochotní zaplatit velké výkupné? Soustřeď se!

Znovu se ponořil tak hluboko do svých vzpomínek kam jen mohl a pokoušel se tlačit dál. Věděl, že to jde, že to umí, že ví jak ovládat svou mysl, jen nevěděl jak. Jediné, co mu znělo v hlavě byla ta podivná básnička. Pořád dokola.

Za prvé, i když jed se přiznat barvu bojí,
nalevo od vína vždy aspoň jeden stojí.

Nitrobrana a nitrozpyt. Tak se to jmenovalo. Tak se mohl dostat do své hlavy. Ne, ne do své, do cizí, do své hlavy se dostat nemohl. Nebo mohl? Byl zmatený a ten hlas recitující v jeho hlavě mu vůbec nepomáhal.

Hlas? Neznělo to jako on. Byl to - byl to dívčí hlas. A on byl muž, nebo ne? Zamručel, aby se ujistil o hloubce svého hlasu a zpozorněl. To nebyl jeho hlas! Byl to hlas nějaké dívky, byl to dívčí hlas.

Za druhé, liší se lahve na konci řady,
na cestě dopředu však od nich nechtěj rady.

Už začínal být blízko, začínaly se mu rýsovat okraje skládačky. Prošel si to, co už ví. Je kouzelník, zná lektvary lásky, spánku, pravdy. Počkat pravdy? To nezní správně, správně je to - Veritasérum!