Profesore, pozor Potter

17 Probuzení

"COŽE? TO SI ZE MĚ NĚKDO STŘÍLÍ NE? JÁ PŘECE NEMŮŽU BÝT TVŮJ SYN!"

Severus klečel na zemi, zlitý od hlavy až k patě a z hlubin těla se mu začínaly ozývat první zárodky smíchu. Burácení se ozývalo s čím dál větší a větší blízkosti, až už to prostě neunesl a naplno se rozesmál, mokrý jako myš.

Harry nechápavě civěl, ale pak se najednou zhroutil do peřin a rozesmál se taky. Smál se slabě, výbuch vzteku ho vyčerpal a hlava ho bolela jako blázen, ale smál se. Pochopil totiž Severusovu fintu.

"Takže ti to došlo?"řekl Severus ve chvíli, kdy se mu opět podařilo pevně vrátit svoji bytost do obvyklých poměrů.

"Kecals, co?"řekl Harry, pro tuto chvíli nijak nedbaje na nějaké vykání nebo tykání.

"Samozřejmě. Promiň, ale tvoje matka mě nikdy ani v nejmenším nepřitahovala,"přisvědčil.

"Ještě že tak,"zamumlal Harry a unaveně se opět ponořil do postele,"chce se mi spát... budeš tady se mnou než usnu?"

"Budu,"slíbil Severus a šel si pro židli.

"Byla to pravda?"dolehlo k němu,"byla pravda to, co jsi říkal předtím, nebo to byl taky výmysl?"
Chystal se odpovědět, ale pak si všiml, že chlapec mezitím usnul. Sedl si tedy na židli a rozhodl se počkat na to, až jim chlapec ráno vylíčí, co si pamatuje.

---

Ráno Severuse zastihlo s hlavou bolavou jako blázen. Jak by ho taky nebolela, když strávil noc opřený o tvrdý, dřevěný rám židle? S mírným zaskučením vstal, protáhl si ruce i nohy a vydal se pro nějaké povzbuzující lektvary.

Když se vrátil zpět, Harry už byl vzhůru. Ležel v posteli s rukama za hlavou a očividně nad něčím zuřivě přemýšlel.

"Vypijte tohle,"přikázal mu Severus svým typicky chladným tónem. Chlapec si stejně nepamatuje, co se v noci dělo.

Harry si k lektvaru přičichl, prozkoumal jeho barvu za slunečního světla a pak zavrtěl hlavou:"Ne. Myslím, že spánku už jsem měl dost."

"O tom se s vámi vůbec nehodlám bavit. Včera jste utrpěl dost vážný úraz hlavy a v žádném případě nemůžete dělat, jako by vám nic nebylo."

"Chováte se jako madame Pomfreyová,"odfrkl si Harry a rázným gestem odložil flakónek s lektvarem. To už do místnosti vcházela madame Pomfreyová s ocáskem tvořeným Siriusem, Alex, Remusem, Setem, Ronem, Hermionou a Brumbálem.

"Harry!"vykřikl Sirius, jen co ho spatřil při vědomí a rozběhl se k němu, následován zbytkem. Jedinný, kdo si zachoval chladnou hlavu byl Brumbál, ale ani ten se neubránil úsměvu.

Místnost byla náhle plná zvědavého švitoření, všichni chtěli vědět, co se s ním stalo. Harry se jenom usmíval, nechal je, ať se vyptávají, ale neodpovídal. Tedy až do chvíle, než se konečně zklidnili. Pak se chystal promluvit, ale než to stihl, Sirius nastalé ticho přetnul.

"Co ty tady vlastně děláš, Srabusi? Dobře jsem si všimnul, že jsi tady byl jako první!"

"Siriusi nech toho,"zarazil ho autoritativně Harry,"profesor mi pravděpodobně zachránil život!"

V Severusovi mírně hrklo. Potter si na to pamatuje! No - naštěstí se nezdálo, že by si z toho dělal nějak moc hlavu, takže je to snad v pořádku.

"Tak už nám konečně pověz, co se ti stalo!"vyhrkla nedočkavě Hermiona, jako vždy lačnící po informacích.

Harry se pousmál a posunul si polštář víc pod záda:"Dobře. Předem musím říct, že ode mě bylo nanejvýš pitomé nechat se takhle překvapit. Byl jsem v koupelně a chystal jsem se do vany, když v tom mě někdo napadl. Nemůžu to říct stoprocentně, protože mě během několika vteřin hodili do bazénku, ale myslím si, že to byli Crabbe a Goyle. Byli totiž dva a připadali mi obrovští. Jsem si skoro jistý, že je na mě poslal Malfoy. Ale to je teď jedno. Prostě jsem se setkal s podlahou a to způsobilo, že jsem omdlel.

To co vám povím teď, bude znít trošku divně... probral jsem se, nevím po jak dlouhé době, v červeném pokoji. Byla tam červená postel, červené zdi, červený koberec, červená křesla a dvoje červené dveře. Zkrátka, všechno v té místnosti bylo v barvě krve, kromě obrazu visícího nad postelí. Obraz znázorňoval lov, byli tam jezdci na koních, chrti a jelen. Pamatuju si, že jeden z těch chrtů se zrovna jelenovi zakusoval do krku.

Procitl jsem v jednom z křesel a v první chvíli jsem se lekl, že mě ti útočníci nějak dostali k Voldemortovi. Jenomže pak jsem si uvědomil, že to nesedí. Proč by mě dávali do tak luxusního pokoje, s tolika možnostmi útěku, kdyby mě chtěli věznit? Ne, byl jsem si jistý, že tohle je něco jiného."

---

Harry se rozhlédl po červené místnosti a vydal se k jedněm z dveří. Zvědavě po těch bližších natáhl ruku a chystal se stisknout kliku, když se mu za zády ozvalo:"To bych zatím nedělal."
Prudce se otočil a zjistil, že na posteli najednou někdo sedí. Kluk, mohlo mu být asi jednadvacet, dlouhé blond vlasy, modré oči, tričko s Manchestrem United. Ruce za hlavou, nohy v zablácených martenskách bezostyšně na peřině. Očividně těžký pohodář.

"Ehm,"odkašlal si Harry,"mám se ptát kdo jsi?"

"Klidně můžeš,"zazubil se mladík a vstal. Napřáhl k němu ruku a říká:"Jason Pollock, jméno mé."

"Pollock? to myslíš toho mudlovského malíře?"řekl nedůvěřivě Harry.

"Myslel jsem si, že na to neskočíš,"zasmál se stále ještě bezejmený kluk,"tak dobře. Ve skutečnosti mám mnoho jmen. Fate. Fati. Osud. Saatus. Kapalaran. Ale ty mi můžeš říkat jednoduše Destiny. Davy Destiny."

"Davy Destiny?"vyprskl Harry,"promiň, ale to mi zní tak trochu... no..."

"Jsi první kdo si kdy stěžoval,"ušklíbl se Davy,"což bude nejspíš tím, že já zase tolik lidí nevídám, a když už, jsou to ti zaschlí století páprdové, kteří se kdysi upsali bohu nebo ďáblu, nebo vím já komu."

"A já jsem tady proč?"řekl nejistě Harry. Nějak si nepamatoval, že by se kdy někomu upisoval.

"Kámo,"řekl rozverně Dave, čímž Harrymu neskutečně připoměl Rona,"zdá se, že máš nějaký nejasnosti v osudu a to tě hodilo sem. Máš teď dvě možnosti, dvoje dveře, jak sis možná všiml. Za jedněmi tě čeká posmrtný život, nohy v teple a máma s tátou. Za těmi druhými je spousta smrti, utrpení, ale i nové možnosti, života třeba i láska... Nemůžu ti říct, které dveře si máš vybrat, to je jen na tobě. Ale pamatuj, že jakmile se jedněch dveří dotkneš, už to nepůjde vzít zpátky."
---
"A pak najednou zmizel,"pokračoval Harry,"nechal mě tam samotného, jen mě, a dvoje dveře. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem šel a stoupl jsem si přesně doprostřed, mezi ty dveře. V první chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zaslechl šeptání, které se neslo z levého rámu. Byly to hlasy mých rodičů, šeptali mi, že jsou na mě hrdí a že za nimi nemám chodit, že mám jít druhými dveřmi. Skoro jsem poslechl, ale pak jsem uslyšel hlasy z druhých dveří, vaše hlasy. Slyšel jsem jak doufáte, že se teď budu mít už jen dobře, že ať jsem kdekoli, je mi skvěle a nic mě netrápí. A to mě hnalo zase zpátky k rodičům.

Byl jsem zoufalý, nerozhodný, myslel jsem, že tam strávím věčnost, na tom červeném území nikoho, na pomezí života a smrti, ale pak jeden hlas přehlušil všechny ostatní. Byl to hlas profesora Snapea, který mi sdělil, že se kdysi vyspal s mojí matkou a že je můj otec. Nevím jak ho to napadlo, něco tak nesmyslného říct, a nechápu, jak jsem tomu mohl uvěřit, ale v tu chvíli mě to naprosto přesvědčilo a donutilo vidět rudě. Okamžitě jsem sáhl po pravých dveřích a probudil jsem se."

"A první co po probuzení udělal bylo, že na mě vychrstl džbán vody,"řekl nevraživě Snape, aby vysvětlil stále ještě vlhkou podlahu, které se někteří podivovali na začátku návštěvy.

"Severusi, měl si skutečně geniální myšlenku,"řekl uznale Brumbál,"mě samotného by něco takového nikdy nenapadlo."

"Zajímalo by mě, jako to napadlo zrovna JEHO,"řekl podezřívavě Sirius.

"Věděl jsem, že jsetli Pottera něco probere, tak to nebudete vy a vaše fňukání, ale pořádná sprcha,"řekl nadřazeně Snape.

"Zatím to ovšem vypadá, že jediný, kdo tu dostal sprchu, si byl ty, Severusi,"zglosoval to vtipně Remus.