𝕁𝕖𝕝𝕝𝕪'𝕤 𝕊𝕠𝕟𝕘

- Kapitola 22 -

Ahoj všem!
Především, bych Vám znovu a znovu chtěla MOC PODĚKOVAT za VAŠI PODPORU, které si NESKUTEČNĚ VÁŽÍM a především si poděkování zaslouží jedna skupinka čtenářů, kterým jsem za jejich oddanost Jellymu a tomuto příběhu NESKUTEČNĚ VDĚČNÁ❣️. Ti o kterých mluvím ví ;)... a my jdeme na další kapitolku ❣️
Vaše (ad)eeli💕
************************************************Joey'sPov

Uplynulo několik dní od Jellyho návštěvy u mě a představte si.. on tu pořád je. Asi se ptáte, nebo Vaše první otázka byla ,,A Joe. Jak se mu daří?"
Můžu Vám říct, že se ten kluk na to co mi provedl a co všechno mi řekl že provedl, má až neskutečně dobře.

Jako v bavlnce.

Ano!
Někdy svůj vnitřní hlas nenávidím za jeho řeči, ale tentokrát má bohužel pravdu.

,,Víš co? Chci Tě vidět, až z té postele vylezeš a budeš mít normálně fungovat."

,,Jo? Tak to se chci taky vidět. Ale Joe! Kdyby nebylo Tebe, tak já už tady možná nejsem. Jsem Ti za tohle neskutečně moc vděčný," řekl a pousmál se. Znovu se mi tak zadíval do mých očí a byl tady znovu ten hluboký pohled.

Jen se nenech zmást. Nechci, aby jsi pak byla zklamaná. Přeci jen je tu ještě Mairleene. Zapomělas?

Hodně rychle jsem se otřepala a svoje ruce z těch jeho stáhla pryč.

O pár dní později - Jelly'sPov

Nechci nic říkat, ale opravdu mi těch pár dní které jsem strávil u Joe, pomohly.

Tak ono je problém, že ty jsi vždycky tak zatvrzelý a tvrdohlavý a nenecháš si poradit. Kde by jsi teď bez Joe byl? Možná by jsi skončil jako tvoje láska.

Ale aspoň bych mohl být vedle ní, protože i to že se trápím jelikož nevím co Joe ode mě opravdu očekává je na mě nátlak.

,,Nikdy jsem nevěděl jak žít sám... Uchovávaje svůj strach v neznámu. A pokud mluvíme pouze v jazycích, jak být vyslyšeni?"

,,Dobré... ale... ukaž to?!" příběhla ke mě a začala si číst co jsem právě napsal.

,,Ahoj. Teď jsem to napsal. Nevím co z toho a jestli z toho něco bude, ale mám pocit, jakoby mě čekala nejtemnější část mého života."

,,Musíš za...-"

,,Ne... nechci vidět jak odchází. Vyčetla by mi to," byl jsem zoufalý.

,,Jak by Ti to mohla vyčíst, když nemluví, je v komatu a...-"

,,Pomocí myšlenek přeci. Říkal jsem Ti, že se mnou mluvila pomocí myšlenek. Nebo si to už nepamatuješ. Nebo spíš nechceš?"

To mlčela.
Neřekla nic. Stále dokola si pročítala tu větu, kterou jsem napsal na papír, a potom k ní dopsala:

,,A tak se snažím být tím co jsi vytvořil. Jako dvorní šašek, můj úsměv nevymyzí. Dávám tomu vše. Vstávám, abych padl do hrobu. Odpověz na výzvu, život v zajetí... narodil jsi se ke spáse."

A pak odešla.
Ale kam, to mi neřekla.