Souzeni (ereri)

49. KAPITOLA

Levi=26 let
Eren=26 let

O 7.LET POZDĚJI

Konečně, Konečně svoboda.
Přijel si pro mě Erwin,, byla to doba " usměje se Erwin a obejme mě.,, přesněji sedm let" odpovím mu šťastně.
Nakonec jsme odjeli k němu do bytu. Ten můj barák.. Vlastně skoro všechno, mi zabavili.
,,s Hange jsme se domluvili že tě vezmu k sobě, to že jsi přišel o barák i ten byt víš. Naštěstí peníze na účtě ti zůstali. Sulfus je u mě, Ale... Hodně zestárl. Nejspíš čeká na tebe"
Otevřel dveře do bytu, já jsem vstoupil první a hned jak jsem uviděl krapet zešedlého Slufuse co bezpohybu ležel v pelíšku jsem k němu došel.
Poznal mě. Zeslábě mňouknul a oblízl mi ruku.mněl svá léta.
,, Ahoj" šeptnu něžně,,Děkuji že jsi na mě počkal. "
Kocour jakoby mi rozumněl jen lehce mňouknul a nechal se drbkat než naposled vydechl.
Po tváří se mi spustily slzy. Měl jsem ho rád, dělal mi společnost. Ale stáří ho dohnalo.byl jsem rád že na mě počkal.miloval jsem jej od první chvíle co jsem ho spatřil, malé klubíčko chloupků. Jeho stráta se mě hodně dotkla. jenže, počkal na mě i Eren? Kocoura jsme pohřbili ještě ten den.
Byl moje rodina....
Večer jsme si sedli na gauč a já pronesl konečně tu otázku na kterou jsem se chtěl zeptat už od doby co mě pustili.,, kde je Eren?" koukl jsem na Erwina s otazníkama v očich, byl jsem nervózní, nedočkavý. Musel jsem ho vidět..,, musim mu vrátit mikinu" zamumlám a ukážu na svou tašku ve které byla složená. Musel jsem ho obejmout a vtisknout mu polibek. Spoustu polibků. Musel jsem mu slíbit že teď už nás nic nerozdělí.
Erwin si ale jen smutně povzdychl.
,, promiň, ani Hange a ani já nevíme kde je... Nejspíš se přestěhoval. Nejsme v kontaktu" tohle mě zasáhlo hluboko.,, a-ale slíbil že počká" vyjde ze mě mezi vzlyky... Slíbil to a já mu věřil.
Bylo to tak, jak jsem nechtěl aby to dopadlo. Moje srdce bylo rozlámané na miliardy kousíčku a osoba kterou miluji fuč.
Zapoměl. Jak jsem mohl myslet že na mě počká? Sedm let je prostě moc dlouhá doba...

                                .   .   .

Pár měsíců jsem byl zalezlý v Erwinově bytu. Musel jsem brát antidepresiva ale ani to nepomáhalo. Byl jsem zničený, neměl jsem důvod žít. Světlo z mého života odešelo i s myšlenkou že bych Erena někdy mohl ještě vidět. Jednoduše se na mě vykašlal.
,, no tak chlape! Seber se...pojď jdem se provětrat" začne hned Erwin, snaží se mi s Hange pomoct... Stejně jako před lety.,,Budu se stěhovat" zamumlám jen tiše, koukajic do blba. Na mohl jsem tady s ním zůstávat tak dlouho. Akorát jsem jim byl přítěž. Měl bych se, se svýma problémy vypořádat sám a né zatěžovat druhé.

                                .   .   .

A taky že ano, do pár týdnů jsem bydlel v novém bytě, byl malinký a útulný. Barevný, tak jak jsem chtěl....ale chyběla mi tu společnost, jak kočičí tak i Erenova.
Musim ho najít. Slíbil jsem že ho najdu, ale kde začít že jo? Mohl se za těch sedm let změnit. Odstěhovat se do jiné země. Oblíknutý jsem vyrazil z bytu. Musel jsem do obchodu na nákup potravin a pro koťe....byl jsem domluvený s jednou milou paní co rozdává koťátka že mi jedno daruje. Opravdu jsem se těšil, alespoň nebudu sám a v bytě nebude tak ticho a smutno.

Venku právě začalo sněžit, když jsem se probudil.
,,Krásné dobré ráno." ironicky jsem si povzdechl a vyhrabal se z postele. První pohled padl na prázdnou lednici, a pak na koupelnu - té jsem dal přednost. Provedl jsem ranní hygienu a učesal se. Při tom mi pohled padl na jizvu na krku. Už to bylo přes sedm let. Povzdechl jsem si a oblékl se, čekal mě nákup.

Do obchodu jsem došel lehce zasněžený. Mezitím co jsem odvážně bojoval proti studenému větru, venku začala menší vánice a zastihla mě. Trochu jsem si oprášil bundu a vlasy a zamával prodavačce za pultem. Už mě znala, chodil jsem sem často. Ráda si povídala, zrovna včera mi vyprávěla že její kočka měla koťata. Vzal jsem si nákupní košík a vyrazil do uliček.
Žil jsem sám, sestěhovat jsem se nijak nehodlal. Koupil jsem jen to nejpotřebnější, a vystál si frontu. Prohodil jsem pár slov s kočičí dámou a ještě ji zamával na pozdrav, když mě zastavilo její volání.
,,Erene! Vždyť tady máš peníze."
Vrátil jsem se a lehce se usmál. Už to nešlo jako dřív. Poděkoval jsem jí a konečně se otočil k odchodu. Čekal mě návrat, i když do toho počasí se mi moc nechtělo. Zamračil jsem se a odvážně vyrazil na cestu domů.

Dojel jsem k obchodu, zaparkoval auto a vešel dovnitř, když v tom jsem si všíml paní za pokladnou, usmívala se na své zákazníky, přesto že ji ani nepozdravili. nebyla to stejná paní jako z fotky s těmi koťaty?
Nevím... Jednoduše jsem si vzal malý košík a rozešel se směr regály s jídlem. Vzal jsem vše potřebné a důležité k přežití.
S plným košíkem jsem dorazil až k té paní za pokladnou...nedalo mi to, musel jsem se zeptat.
Když zákazník přede mnou odešel už jsem otevíral pusu na to že se jí zeptám, ale ona zavolala na mladého muže co si zapoměl peníze co mu měla vrátit. Kdo by nepočakl na vrácení peněz a nechal tady takovou částku?
Zarazilo mě to oslovení,div jsem peněženku neupustil. kluka jsem si prohlédl a jen minutu tupě zírál. Jaká je šance že by......už byl na odchodu ale já v čas zakročil.
,, Erene, počkej! " zakřičel jsem jeho směrem. Bylo mi teď úplně jedno že mám  nějaký nákup, nebo je mé chváni.... Neslušné.
Vykašlal se na mě, zapoměl na mě. Jak mohl?
Paní na mě Nechápavě koukala,, eh.. Mohla bych se vás zeptat na jméno? Neměl by jste tady pořvávat jak na lesy."
,, jistě, omlouvám se. Jsem Ackerman... Levi Ackerman" zamumlám. Paní zajiskří v očích.,, ah... To jste vy, to vy jste požádal o to koťe... Mám ho vzadu v krabici. Čeká na vás, " usměje se jakoby úplně zapoměla co říkala předtím.
Rychle jsem zaplatil nákup a vydal se i s taškou k Erenovi.
Paní mi řekla že si mám deset minut počkat než bude mít přestávku a předá mi malou kočičku.
Dneska je divný den.

Už podruhé jsem se zastavil. Volal na mě někdo? Otočil jsem se na muže co se rozběhl za mnou.
,,Co chcete? Volal jste na mě?" změřil jsem si ho pohledem. ,,Nebo..byl to jen omyl? Omlouvám se, nemám čas tu postávat." zamračil jsem se. Nechtěl jsem se bavit s nějakým cizincem.

Nepoznal mě, ubližoval mi. Neustále mi víc a víc rozbíjel srdce... Bylo na střepy. Já bych ho ale poznal vždy a všude. Přesto že se změnil.
,, t-ty... Ty... Jsi na mě zapoměl " oči jsem měl skleněné. Tašku jsem upustil a jen na něj zlomeně koukal. Slíbil že počká, že nezapomene.
Byly to jen plané slova? Copak to nemyslel vážně?
Vyměnil mě? Odevzdál své srdce někomu jinému? Někomu kdo neseděl ve vězení....no jasně, byl jsem vůl, když jsem si myslel že by chtěl být s někým kdo jsem já. Nejednoduší bylo zapomenout a jít dál. Život je moc krátký abychom neustále na něco, na bo na někoho čekali.