Souzeni (ereri)

48.KAPITOLA

Eren
Levi

14.DEN. 12.DEN DĚTI

Vzbudil jsem se s Erenem v obětí.
Jen jsem na něj koukal, bude mi chybět.... Nechci ho opustit s tím že si nejsem jistý, jestli ho ještě někdy uvidím.
,, příšerko moje" líbnul jsem ho.
,, j-já... Musim už jet" zamumlám smutně a zlomeně.
Pusimkuji mu tvář.
Chlap mi psal ať se stavím dopoledne a teď bylo devět ráno.. Než se dostanu na domluvené místo nějakou dobu to zabere. Bylo na čase se, se všemi rozloučit.
Sednul jsem si a tím způsobil že z nás spala přikrývka. Odhalila Erenovi tělo... Označil jsem si ho.
Sehnul jsem si k němu a na krku mu olízl kousanec co jsem mu udělal včera večer. Byl až do krve, chtěl jsem aby mu zůstala jízva po mém kousanci.
Je to něco jako cejch.,, jsi můj"
Zamumlám.
Nakonec se začnu oblékat a aspoň trochu balit své věci.
Oblékl jsem si černé kalhoty a nějakou trochu slušnější Erenovou mikinu.,, půjčím si ji" kouknu na něj. Tváře měl lehce zrůžovělá z toho jak se mu dobře spinkalo... Hold jsem dokonalý polštář.
,, a vrátím ti jí..." tím jsem mu přislíbil že se vrátím a je jedno jestli dneska odpoledne nebo za pár let.
Najdu si ho.....

Vzbudil mě podivný chlad. Zašátral jsem po těle vedle sebe, ale nic jsem nenahmatal. Rozepsale jsem rozlepil víčka. Jenže nikde nikdo.
,,Levi?" zamumlal jsem a sedl si. Bedry mi projela známá bolest, musel jsem se usmát. Minulá noc byla nádherná. A pak se mi začalo spojovat vše dohromady.
Naše poslední milování. Jeho odjezd. Okamžitě jsem byl vzhůru a prohlížel stan. Jeho věci byly pryč. Včera jsme zůstali v tom mém, jednoduše jsme zapadli za stálých dotyků a polibků.
Urychleně jsem se oblékl a vyběhl ven. Srdce mi mlátilo do hrudníku, nemohl jsem dýchat. Modlil jsem se ať tam je, zabočil jsem za roh, a srdce se mi propadlo jako kámen.
Jeho auto bylo pryč. Stejně jako věci.
Hrudník se mi sevřel, ruce klepaly. Byl pryč. Ale svitla mi naděje - odpoledne se může vrátit.

Snažil jsem se normálně fungovat po celý den, ale neustále jsem byl jako na jehlách. Vyhlížel jsem ho každou chvíli, poslouchal jestli neuslyším motor, ale nic. Nedokázal jsem ani pořádně jíst, chodil jsem k cestě vyhlížet jeho auto. Jenže silnice byla prázdná.
Neustále jsem si sahal na ránu na krku, udělal mi ji včera. Bolela, ale ne tak jako moje srdce.

Nevrátil se celé odpoledne. Ani večer. Ani v noci. Pomalu jsem ztrácel naději. Snažil jsem se mu volat, ale nebral mi to. Na zprávy neodpovídal. Nakonec jsem to vzdal.
Seděl jsem ve svém stanu, řval bolestí a nechal své slzy kanout. Jenže mi bylo ještě hůř než předtím. Nedokázalo to zacelit tu ránu, Jediné co mi po něm zbylo byly modřiny na mých bocích, vzpomínky, a dvě jizvy. Jedna na mém těle, a jedna na mém srdci.

Erwin mě z tábora poslal domů. Nedokázal jsem fungovat, nedokázal jsem spát ani jíst. Padl jsem únavou, jenže i tak mě pronásledovaly noční můry.
Nakonec jsem stál mezi dveřmi svého miniaturního bytu, sám. Jen co se zavřely dveře, složil jsem se.  Z kapsy jsem vytáhnul telefon a naťukal zprávu. Přes slzy jsem špatně viděl, ale dokázal jsem zprávu, kterou si stejně ani nepřečte, poslat.

Miluju tě. Navždy.

Dojel jsem na místo shledání, ale místo šéfa jsem tam našel jen policii. Byla to past a já do ní jako největší blbec spadl.
Policie měla jasné důkazy... A já neměl nic. Žádné aliby, přece jen. To já ho zabil.
Policie prohlásila za případ uzavřený. Já měl do pár dní soud ve kterém se rozhodlo že jsem odsouzený na sedm let... Přece jen jsem jím pověděl všechno co mi dělal, řekl jsem jim že to bylo ze strachu a v sebe obraně. I přes to že to bylo moje slovo proti jejich jsem to odnesl jen se sedmi Lety s tím že když se budu chovat...Eh.. Hodně? Tak mi to zkrátí. Byl jsem ještě dítě když jsem ho zabil a na to brali ohled.
Mrzelo mě to, strašně moc. Věřil jsem že se to nějak vyřeší, že to dopadne líp. Že neskončím tady.
Neměl jsem ani ten zatracený mobil. Nemohl jsem se nijak spojit s Erenem. Věřil jsem že na mě počká. To jediné mě udržovalo aspoň trochu nad vodou. Jinak bych se psychicky zhroutil.

Jen jsem ležel na svojí přidělené posteli, ve svém přiděleném "pokoji" a koukal do zdi. Tak jo Levi... 2554 dní a jsem venku.
Najdu si Erena A budu žít svůj vysněný život.
Po pár dnech mi začali splývat dny do sebe. Ztratil jsem pojem o čase, každý den jsem svým způsobem dělal to samé.
Samozdřejmě... Udržoval jsem si postavu a celkově vzhled. Nechtěl jsem dopadnout jak můj velice milý soused vedle, který nevypadal... Eh.. No to je jedno.
Nemohl jsem se dočkat až mě pustí.

                               - - -

Jak že už je to dlouho? Tři roky?
Nejspíš. Párkrát za mnou přišel Erwin. Ale Eren ne, zapoměl na mě? Tak brzy? Vzdal to? Našel někoho lepšího?
Už pár měsíců jsem žil v strachu a nejistotě. V srdci jsem měl díru,propast co se každou sekundu zvětšovala. Stalo se to co jsem nechtěl. Přišel jsem o osobu kterou miluju. Neustále na něj myslím, ale myslí on na mě?

Uplynuly dlouhé tři roky. Tři roky plné hledání člověka kterého jsem miloval.
Snažil jsem se to vymámit z Hange i Erwina, ale ani jeden mi nechtěli říct kde je. Nakonec jsem  s nimi přerušil kontakt.
Hledal jsem ho všude, jenže do vezeňských systémů bylo těžké se dostat. Chtěl jsem mu napsat, ale neznal jsem ani jeho adresu. Nevěděl jsem kde je, co se s ním stalo, jestli je naživu.
Propadl jsem depresím, oddálil jsem se od všech lidí. Zbyla mi po něm jen jizva na krku.

                              - - - 
 
Roky plynuly, přestěhoval jsem se, žil dál. Mikasa nidky neměla pravdu, nebyla to jen nějaká láska přes tábor - byl pro mě něco víc. Nedokázal jsem najít nikoho jiného, nidko nebyl jako on. Člověk kterému patřily mé city.
Několikrát jsem byl u něj doma, ale jeho byt byl zabaven a prodán. Kocour šel podle všeho k Hange. Nezůstalo po něm nic.
Koupil jsem si nový byt na kraji města. Často jsem sedával na střeše a pozoroval hvězdy. Vzpomínal jsem na naše večery, i na ten poslední.

                                 - - -

Co mě však děsilo nejvíc bylo, že se mi pomalu ztrácel v paměti. Uplynulo sedm let od našeho posledního setkání. Povedlo se mi vyváznout z deprese, obnovit vztahy. Změnil jsem se. Dokonce jsem si našel i známost. Dost jasně najevo mi dával že by chtěl něco víc, ale pořád jsem se nedokázal odpoutat od minulosti. Jizva na mém krku mi ho vždy připomněla. Nechal jsem si dorůst vlasy, abych ji pod nimi skryl. Nemohl jsem ji každý den vidět v zrcadle.
Jenže bylo na čase zapomenout, posunout se dál. Připustit si že je Levi minulost.
Nebyl jen obyčejný kluk z náctiletého života, ukradl mi moje poprvé, ukázal mi cestu. Byl pro mě něco víc. Byl někdo.