Souzeni (ereri)

25.KAPITOLA

Levi
Eren

5.DEN  3.DEN DĚTI

,, byl to nový student na střední škole, myslel jsem si že je to fajn člověk, protože se choval ke mně jako jeden z mála lidí milé... Tak nějak se to mezi námi vyvinulo... Myslím že jsem ho měl doopravdy rád, zatímco on mě viděl jen jako vec? Nevím. Každopádně mi podstrkoval drogy jen abych byl pod vlivem sedátiv a nebránil se mu, tákže jsem byl v depresích dvojnásobně.....byl jsem blbý a naivní, pochopil jsem že život není pohádka....nemám rád lidi co se přetvařují a hrají si na něco, nebo někoho co nejsou, ikdyž jsem jeden z nich... Jediný komu jsem ukázal svoji pravou tvář jsi ty a Erwin s Hange. Toho kluka, Naštěstí ho chytli cajti a šel sedět, jenže ho před pár týdny pustili a on mi začal psát... Proto ten mobil." domluvím a schovám se mu pod tričko.
Nechtěl jsem aby mě viděl v tomhle zlomeném stavu. Cítil jsem se slabě. A tak moc hloupě, jak jsem mohl být takový vůl, věřit tomu parchantovi, jak můžu být tak zbabělý a poslouchat všechny ty blbece na slovo.
Proč se tomu nemůžu postavit čelem?
Teď kvůli Erena, ale dřív? Byl jsem slaboch, jsem slaboch.

Tohle na mě bylo moc. A v hlavě jsem měl pořádný bordel.
,,Levi. Podívej se mi do očí." poprosil jsem ho. Při zmínce o někom dalším se ve mě vzedmul pocit žárlivosti, ale potlačil jsem ho.
,,Prosím." vyzval jsem ho tiše. Potřeboval jsem vidět jeho očí, tu bránu do nádherné, ale zlomené duše.
Potřeboval jsem vědět že mi nelže, že to není jen přetvářka. Pevně jsem ho chytil za ruku, a stisknul ji až příliš silně. Cítil jsem, jak se mi nehty zadrhávají o měkkou kůži, a zanechávají za sebou krvavé cestičky.

Sykl jsem bolestí ale vykukl jsem na něj, přesto že bych teď nejraději zůstal schovaný pod jeho tričkem, tváří se tisknoucí k jeho hole pokožce.
,,promiň...asi jsem ti to nemněl říkat" zamumlám na něj s skleněnýma očima. Bál jsem se že jsem si to u něj nějak skazil, že na mě změnil názor. Přesto že si o mě lidé myslí pravý opak, i já jsem citlivý... A to hodně, trvalo mi roky než jsem si vytvořil tu chladnou a arogantní masku.
,, opustíš mě teď? Jsem jenom špína" šeptnu, nevydržím se na něj dlouho dívat. Oči jednoduše zavřu a opět mu zalezu pod tričko.... Jako dítě, schovávám se jako dítě.

Zase jsem to dělal, až moc utekl od reality. Pustil jsem jeho ruku a se strachem kontroloval jeho zranění.
,,Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit." zamručel jsem a políbil ho na každou ránu. Nakonec jsem si sundal tričko aby se předemnou nemohl zase schovat a lehl si do jeho úrovně.
,,Podívej se na mě." šeptl jsem. Nedokázal jsem se dívat do těch smutných očí. Ale ony tam byly vždy, jen zakryté pod jemným závojem. Touhy. Štěstí.
Otočil jsem ho na záda a vyšplhal na něj. Rukama jsem se mu zapřel o hrudník, aby se mě jen tak lehce nemohl zbavit a pevně se zadíval do jeho tváře.
Sledoval jsem jeho výraz, jestli se v jeho obličeji pohne jediný sval. Sklonil jsem se blíž, a vpil se do jeho úžasných rtů.
,,Nejsi špína. Jsi můj." zavrněl jsem. Uvnitř mě narůstal vztek. Na všechny ty odporné zrůdy co zlomili jednoho člověka, na kterém mi záleželo.
Jenže já byl úplně stejný. Byl jsem zrůda jako oni. Ublížil jsem mnoha lidem. Ale na to jsem myslet nechtěl - chtěl jsem dát Levimu to, co nám oboum vzali.

Koukal jsem na něj jako na zjevení se z nebes . Sice jsem byl zaražen jeho činy, ale líbilo se mi to co říkal... Hřálo mě to u srdce. Omotal jsem kolem něj své paže a přilepil ho na sebe.,, fakt tě mám strašně rád" Zašeptal jsem.
,, teď už to víš.... Povíš mi něco o sobě?" koukl jsem na něj.

Bylo mi ctí znát jeho minulost. Z nabručeného kluka se vyvinula křehká duše.
,,Ani nevíš jak moc." zašeptal jsem a znova se přilepil na jeho rty. Spokojeně jsem zamručel, když mi polibek opětoval.
,,Co chceš vědět?" zavrněl jsem, a přesunul se na jeho krk. Na můj vkus těch značek bylo málo.