Souzeni (ereri)

50.KAPITOLA

Padesátá? 👀... Wow

Levi
Eren

Nepoznal mě, ubližoval mi. Neustále mi víc a víc rozbíjel srdce a vlastně i naději, že bychom mohli spolu opět být, tak jako před tím než jsem skončil ve vězení. Já bych Erena ale poznal vždy a všude, i kdyby se jakkoliv změnil.
,, t-ty... Ty... Jsi na mě zapoměl " oči jsem měl skleněné, věděl jsem že slzy dlouho zadržovat už nevydržím. Tašku jsem upustil a jen na něj zlomeně koukal. Slíbil že počká, že nezapomene.
Byly to jen plané slova? Copak to nemyslel vážně?
Vyměnil mě? Odevzdál své srdce někomu jinému? Někomu kdo neseděl ve vězení....no jasně, byl jsem vůl, když jsem si myslel že by chtěl být s někým jako jsem já. Nejednoduší bylo zapomenout. Vždyť jsem ho o to i prosil, chtěl jsem aby byl šťastný.

Zůstal jsem na něj zírat. Co to sakra bylo za chlapa? Cítil jsem se nesvůj, automaticky jsem si zajel rukou ke krku a pohladil jizvu.
,,Je mi líto. Nepoznávám vás." snažil jsem se do svého hlasu dát trochu milosti, ale nešlo to. Prohlédl jsem si ho pořádně. Černé vlasy, šedé oči. Tak moc mi ho připomínal. Jenže Levi se ztratil. Ani jednou se neozval.
,,Někoho mi připomínáte. Byl to můj..byl pro mě vším. Jenže, zmizel. Neozval se. Zapomněl. Sedm let." šeptl jsem. ,,Omlouvám se, opravdu nevím." s těmi slovy jsem se otočil k odchodu. Už jsem si nechtěl dávat naděje.
Dával jsem si je, když ten den zmizel a nevrátil se. Dával jsem si je měsíce po tom. Čekal jsem že mě zkontaktuje, přes Hange nebo Erwina, ale nic. Mohl jsem si domýšlet miliony scénářů co se s ním stalo. Ale nikdy jsem se nedozvěděl pravdu.

Zaraženě jsem tam stál, když se otočil k odchodu. Rozhodně jsem se nechtěl tak jednoduše vzdát. Nemohl jsem, nešlo to.,, vypadá to že já nejsem ten, kdo zapoměl příšero" promluvín na něj dost nahlas, aby mě slyšel. Vzpomněl jsem si na naše přezdívky. ,, ubližuješ mi. To ty jsi zapoměl, porušil jsi svůj slib. Nepočkal jsi na mě" vyčítal jsem mu to, ikdyž bych neměl, to já ho opustil. Ale slzy mi tekly po tváŕích štěstím.
Našel jsem ho, konečně.
Myslel jsem že už ho nikdy nespatřím. Jeho smaragdové očka, hnědé vlásky, kouzelný úsměv.

Srdce se mi zastavilo, jen aby mohlo začít bušit rychleji a rychleji.
Příšero
V hlavě se mi vybavil jeho hlas. Jak to říkal s posměchem. S láskou. S nadějí. Přesně jako teď. Ruce se mi rozklepaly, upustil jsem svůj nákup a otočil se k němu.
,,Ne..to nemůžeš být ty.." zamumlal jsem. Sledoval jsem jeho obličej, jeho úsměv, jeho oči. Byl to on.
,,Levi."
Dřív než se kdokoliv nadál, jeho obličej sejmula moje pěst. Přesně ta, kterou jsem jej chránil. Ta, na které byly jizvy které se nezahojí.
,,Ty kreténe! Sedm let! Sedm let jsem si myslel že jsi mrtvý! Parchante!" řval jsem na něj. Všechnu tu bolest za ty dlouhé roky. Oči se mi začaly zalévat slzami, nedokázal jsem dál zůstat jako skála. ,,Odešel jsi bez rozloučení! Bez ničeho, podle čeho bych tě mohl najít..a ti dva mi nechtěli ani říct kde kurva jsi!"

,, že to říkáš zrovna ty! Já na tebe alespoň nezapomněl! Víš jak mi asi bylo? Byl jsem zavřený sedm let s nadějí že když vylezu tak na mě počkáš...tak jak jsi slíbil. Jenže ty neeee... Ty se rozhodneš odstěhovat a nikomu neříct kam. Víš jak mi bylo na hovno?" začal jsem se bránit, nechtěl jsem být na něj zlý, nechtěl jsem na něj ani křičet. Ruku jsem měl u nosu ze kterého mi tekla krev.... Měl sílu. Vypadal jinak, zesílil, zmohutněl. Ale oči měl furt stejné.
Tropili jsme jim tam pěkné divadlo, dokonalé drama, ale to mě teď nezajmalo. Jenže mi došel smysl jeho posledních vět.,, ale já se rozloučil. A... A jak jako že ti, ti dva neřekli kde jsem? Mně Erwin řekl že jsi s nima přestal být v kontaktu."
Nechápal jsem... Jak to tedy je?

,,Neřekli mi nic. Jaké bylo tvoje rozloučení? Že jsi mi udělal jizvu, ošukal mě a pak zmizel? Já jsem na tebe čekal. Hledal tě. Jenže tvůj dům prodali, a ty jsi zmizel z povrchu zemského.
Napadlo tě vůbec někdy po nich poslat zprávu ze žiješ? Že jsi v pořádku? Jenže je pozdě Levi." zasyčel jsem na něj. ,,Celých sedm let jsem s nikým nepíchal, protože jsem čekal na tebe. Jenže, génie, to bych první musel vědět kde jsi."
Hodil jsem pohled po přihlížejících. To stačilo aby se sbalili a šli si po svých. Přišel jsem k němu blíž a shlédl na něj.
,,Mám známost. Nespali jsme spolu. Nebydlíme spolu. A víš proč?"
Nenechal jsem ho nic říct, a drsně si vydobil jeho rty. Byly takové, jaké jsem si je pamatoval. Měkké, sladké, bezchybné. Odpojil jsem se a setřel si palcem kapku sliny.
,,Protože jsi byl jediný koho jsem chtěl." zavrčel jsem na něj.

Nevěděl jsem co mám říct. Byl jsem s Erwinem domluvený že mu mají říct kde jsem. Tak proč? Proč mu nic neřekli?
S tím že má známost mě dostal úplně. Ale.. Nespal s ním.... Tákže, cot o znamená? Byl jsem zmatený, celá táhle scéna se odehrála až nějak moc rychle. Nevěděl jsem jak reagovat. Jenže pak jsem ucítil jeho rty. Po tolika letech to bylo něco.. Neskutečného, nerealného... A přece jen to byl on, jeho měkké narůžovělé polštářky, co se dotýkaly těch mých.
Když se odpojil jen jsem na něj koukal celkem překvapeně koukal.
Byl jsem? Už nejsem? Nevěděl jsem co si myslet.,, omlouvám se, Nemám mobil...vzali mi ho i se všemi kontakty. Erwin a ani Hange mi na tebe nechtěli dát kontakt. Nechápu o co jim šlo"
Zakňučel jsem. Vždyť já po Erwinovi posílal pozdravy, žádal jsem ho aby je Erenovi vyřídil. Nevyřídil je? Musel jsem si krev z nosu začít utírat do kapesníku...nechtěla přestat téct.,,já tě chtěl najít, strašně moc. Počítál jsem minuty do toho, než mě pustí. Ale, když mi Erwin řekl že jsi se odstěhoval a Stratil s němi kontakt... Myslel jsem si že jsi to vzdal. Že jsi na mě zapoměl a našel sis někoho... Lepšího. A taky že ano. "
Koukal jsem mu do očí a snažil se z nich vyčíst něco, něco co by mi aspoň krapet řeklo na čem teď jsme... Políbil mě, ale taky mě pěkně silně uhodil. Zlobil se na mě.

,,Jsi jak zkopané štěně." zamumlal jsem. Otočil jsem se, a vzal si tašku kterou jsem předtím upustil na zem. Musel jsem pryč, už ten polibek bylo něco, co jsem si neměl dovolit.
,,Bydlím v bytovce na kraji města. Byt číslo 12. Někdy se stav." s těmi slovy jsem odešel.

Jen co se za mnou zavřely dveře, stejně jako před sedmi lety jsem se složil. Byl živý. Byl v pořádku. Byl zpět.
Nevěděl jsem jestli mám mít radost, nebo smutek. Olízl jsem si ret - pořád tam byla ta sladká chuť. Pěstí jsem udeřil do podlahy a zavrčel.
,,Levi."
Jeho jméno jsem vykřikl ještě několikrát, v návalu slasti kterou jsem si způsobil. Mít ho tak blízko..

Koukal jsem zmateně když odcházel. Bytovka na kraji města... Byt 12? Rychle jsem si vytáhl nějaký kus papíru a napsal si to tam. Byla to pro mě cenná informace. Pozvánka k němu do života.

Nakonec mi ta milá paní prodavačka pomohla zastavit krvácení a věnovala mi kotě... Bylo zrzavobílé. Roztomilé.
,, vy máte s Erenem nějaký vztah?" vyzvídala mě když jsem se s ní loučil.,, vlastně ani nevím" zamumlám a následně odcházím i s koťátkem schovaném v kapse od bundy, aby mu nebyla zima.
Nastoupím do auta a rozjedu se směr svůj byt.... Nebyl moc daleko od toho Erenova.
Doma jsem vybalil nákup.
Malému kocourovi jsem ustlal z duhové deky pelíšek, kterou mi Hange zachránila  a položil ho na postel.
Lehl jsem si do postele vedle pelechu a vydechnul.
Někdy se stav.... Ale kdy? Můžu třeba hned zítra? Neboooo... Já nevím. Nejraději bych šel už hned teď.
Zajmalo by mě ale co to mělo znamenat s tím Erwinem a Hange... Proč neřekli Erenovi kde jsem? Proč mi nechtěli dát telefonní číslo? Proč Erwin nepředal mé vzkazy.
Kotě za mnou pomaličku přiťapkalo, vylezlo si na mojí hruď a přitulilo se.,, jak se budeš jmenovat?" kouknul jsem na něj a pohladil ho.