Souzeni (ereri)

56.KAPITOLA

Eren
Levi

Jak jako že chce začít od znova? Nepochopil jsem to...řekl jsem něco špatně? Vždyť jsem si dělal srandu..musim se ho pak zeptat.
Jedním uchem jsem poslouchal rizika.
A těšil se až odsud vypadnu.
Nakonec nám řekl že můžem odejít odpoledne.
Myslel jsem že štěstím vyletím z postele. Jediné co mě trápilo byly ty popáleniny. Některé nebyly tak hrozné a kůže by se měla znova zregenerovat, ale na některých malinkých místečkách zůstanou jízvy.
Měl jsem zhoavené ruky.....
Doktoři odešli a já se posadil.
,, jak jako odznova? Jak to myslíš?"koukal jsem na něj zmateně.

,,To je skvělá zpráva, že pojedeš domů." usmál jsem se na něj a natáhl se pro polibek. Byl jsem nervózní. Jak mu mám říct, že si sedm let vytvářím jeho obrázek, který jsem znal dva týdny? Že jsem miloval tu představu, a ne jeho jako člověka?
Chtěl jsem ho poznat, a tentokrát pořádně. No a co že to zabere rok, dva, třeba i víc. Jen jsem musel mít jistotu, že mi nikam nezmizí.
Zase jsem se cítil, jakoby mi bylo devatenáct a já se ho ptal, jestli bude můj přítel. Sebral jsem tehdy odvahu, a vypustil to z úst naprosto čistě a jasně, tak jak jsem to cítil. A teď, jsem nedokázal pochopit, proč vlastně.
Za každý další rok se můj pohled na život měnil, a já si uvědomoval jak jsem byl bláhový. Jenže i za ty pitomé dva týdny, se mi zaryl pod kůží tak moc, že jsem nedokázal zapomenout, i když jsem chtěl.
Jenže tenkrát bylo ještě vše zalito sluncem, až na jeho temnou minulost. Teď nám nic nebránilo, ale byli jsme dospělí, a mysleli jsme racionálně.

,, Erene?" nervózně jsem čekal co z něj vypadne. Pochopil to jako srandu, že ano?  Když to tak vezmeme, tak se známé..... Jen něco plus mínus dva týdny.
A ještě k tomu jsme se sedm let neviděli.
Chce začít od znovu? Dobře, ale nesmíme zapomínat na všechny ty krásné věci co se staly.
Mě těch sedm let uteklo pomalu, ale z toho táboru si pamatuji některé věci dost dobře, na to abych je jen tak zapoměl.
Já na ně ani nechci zapomenout.
,, d-dobře... Klidně začnem od znova... Jen mi to prosím vysvětlí jak to myslíš to začít od znova, nechci aby se vymazaly ty dva týdny...." zamumlám a koukám na něj.

,,Já...já... Musím na záchod! Za chvíli budu zpět." nérvozně jsem zakoktal a vystřelil z místnosti. Jen co se zavřely dveře, vydechl jsem zadržovaný vzduch. Nedokázal jsem snést ten pohled.
Nechtěl jsem nic smazat, ani zapomenout. Chtěl jsem začít odznova, ale s ním.
Začít normální vztah. Žádné rande, první pusa, letmé dotyky. Jen poznat jeho dospělou osobnost, vědět co má rád, co se mu líbí. Smířit se s jeho minulostí.
I když jsme se teď chovali jako partneři, byla mezi námi propast. Oba jsme se změnili dost na to, aby jsme si měli co vyříkat. Sice jsme spolu spali, ale to bylo vše.
Zhluboka jsem se nadechnul a vešel s hraným úsměvem zpět do pokoje. Zůstal jsem stát, a vzdoroval jeho pohledu.
,,Žádné věci tu nemáš, možná zajedu domů a zpět, a něco ti dovezu."
Snažil jsem se nebýt jako dřevo, ale nedařilo se mi. Jedna z jeho nevýhod jeho osobnosti bylo, že téma neopustil jen tak.
Sledoval jsem jeho krásnou tvář, hledal v ní emoce. Jenže se zase schoval, jakoby mi nechtěl odhalit nic. Píchlo mě u srdce. Mohl jsem pro něj být dost dobrý?

Zaraženě jsem koukal jak zbabělecky utekl.
Pff... Lehce jsem se pousmál.
Začnem od znovu. Něco je mezi námi špatně a to já nechci tákže~
Vešel zpátky do místnosti, koukl jsem na něj. Nebudu tvrdit že mi tím útěkem neublížil.
,, děkuji" usmál jsem se, byla pravda že tady nemám věci a nechci cestovat v nemocniční košili.
Nejspíš na něj musím pomalu. Teď už máme spoustu času a tentokrát budu já ten co bude čekat.

,,Dobře." automaticky jsem ho chtěl políbit než odejdu, ale zastavil jsem se dřív, než jsem udělal první krok. ,,Tak..já tedy jdu. Za chvíli budu zpět." strčil jsem ruce do kapes a otočil se k odchodu. Dveře jsem jemně zaklapnul, a vydal se před nemocnici, kde jsem si přivolal taxík. U mého bytu jsem ho požádal ať počká, a vyběhl nahoru po schodech. Jen co jsem otevřel dveře, málem jsem šlápnul na Leviho kotě.
,,Opatrně prcku." usmál jsem se, a zvědavé zvíře vzal do náručí. Začalo spokojeně příst. Na stole jsem našel papírek od paní, kterou jsem tu nechal.