Souzeni (ereri)

55.KAPITOLA

Eren
Levi

Byl jsem uražený že vedle mě nechce spát.
Ale... Po chvilce jsem už stejně spal.
Bezesná noc utekla rychle, ani jsem se nenadál a už na nebi svítilo slunce..
Otevřel jsem oči a dřív, než jsem stačil promluvit rozkašlal jsem se.
Prah z ohně mě hodně podráždil.
O minutu později už tu byla sestra a kontrolovala můj stav.
,, kdy můžu jít domů?" zeptal jsem se jí, sestra na mě nevěřícně koukala.,, pane.. Nejste ve stavu kdy by jste mohl opustit postel... Natož nemocnici.." jen jsem protočil očima... Další kdo mi to vymlouvá, copak to není moje tělo? To já poznám jak se cítím.
Jednoduše se mi tohle místo hnusilo stejně jako kdysi Erenovi můj barák.
Nebylo mi příjemné tady být, ani přes ten fakt že mi tady zachránili život nejméně dvakrát.

Vzdbudil jsem se do slunečného zimního rána. Levi už byl vzhůru, a hádal se se sestrou. Ušklíbl jsem se nad tou scénou, a přišel blíž. Sestra byla informována že tam budu, jen mi kývla, na Leviho se zamračila a odešla z místnosti.
,,Dobré ráno. To se musíš s každým hned štěkat po ránu?" zamumlal jsem a vtiskl mu drobný polibek.
,,Měl by jsi je poslouchat, čím dřív se uzdravíš, tím dřív tě čeká Paříž." pousmál jsem se na něj. Už vypadal trochu líp, spánek mu rozhodně prospěl. Jenže moje nadšení nesdílel. Byl mrzutý.
,,Notak, Skřete." opatrně jsem vzal jeho dlaň do té své. Vůbec nevypadala dobře pod tou vrstvou obvazů. ,,Levi." zkusil jsem to znova. ,,Podívej se prosím." špitnul jsem, a ukázal na jeho ruce.
,,Nejsi v pořádku."

Chci od tud pryč. Proč to nikdo nechápe?!
Koukl jsem na Erena s naléhavým pohledem, nakonec sjedu pohledem na jehlu co mám v ruce. Neskutečně mi vadila. Dělalo se mi z ní zle. Křečovitě jsem sevřel víčka k sobě, musel jsem se ovládat abych si ji ze sebe nevytrhl.
Chápal jsem že je to pro mé zdraví ale... Bylo tu tolik věcí....už jen pohled na svoje obvázané tělo mi do hlavy vrátilo vzpomínky do dob kdy jsem si krvavé ráný musel ošetřovat sám.
Jehly v rukou z dob kdy jsem byl nucen brát drogy.
Všechno je v bílém.... Proč? Bílá? Vždyť na ní jde vidět každá špíná? Každá kapka krve.
Bylo to Trauma. Tělo se mi rozklepalo strachem, a přístroj co mě hlídal, značil jasně stoupající čísla. Zrychlil se mi dech a srdce tlouklo rychleji.
,, já chci pryč! " zavrčel jsem teď už víc nahlas, myslel jsem to smrtelně vážně.
Nezajmalo mě že mám popálené ruce....fyzicky jsem byl na tom mnohem ale mnohem líp, než psychicky.

,,Nemůžeš teď pryč. Proč se pořád tak vzpíráš?" zvýšil jsem hlas i já. Nechápal jsem to - co mu tak vadilo?
,,Levi, musíš to vydržet. Jen chvíli. Týden. Než to nejhorší budeš mít za sebou." chtěl jsem ho chytit za ruku, ale uhnul. Vůbec se mi nelíbilo co ukazovaly ty přístroje -  začaly nepříjemně pískat, čáry na nich poskakovaly jako zdrchané provázky.

,, NECHCI TADY BÝT! NECHÁPEŠ TO?!BOJÍM SE! " ujelo mi to a já zakřičel.
Do místnosti vletěli doktoři v bílém a nebezpečně rychle se přibližovali k posteli na které jsem seděl, i s jehlou-nejspíš nějaké sedátiva abych se uklidnil. .já jsem ale neviděl lidi co mi chcou pomoct, viděl jsem strýce, drogy, krev. Okamžitě se ve mě vzbudil ten pocit strachu, který jsem pohřbil i se strýcovou smrtí... Ale teď tu byl znova.... Viděl jsem ho!,, n-ne... Neubližujte mi" vyděšeně na ně promluvím.
Zorničky se mi zužili a já v mžiku vytrhával jehlu ze své ruky a v druhé chvilce už stál na vlastních nohou....rozhodnut utéct.
,, nechte mě být! Já chci pryč! " po tvářích se mi začaly kutálet slzy... Doktoři nejspíš pochopili že tohle nebude jen tak. Zastavili se,, my vám nechceme ublížit" ignoroval jsem je a dál stál v obraném gestu. Přikrčený jsem tam stál a rukama si kryl hlavu. Doktoři se obrátili na Erena.,, vypadá to na nějaké hodně veliké trauma..zkuste ho prosím uklidnit, nebo budeme muset zasáhnout my aby se uklidnil... Ale nechceme mu nějak více ublížit. Dáme vám pět minut"
S tím lékaři odešli čekat před dveře kdyby se něco stálo. Já jsem se klepal a čekal nějakou bolest, ránu, nebo sprosté nadávky.
,, j-já... Chci pryč" vzlykal jsem.