Souzeni (ereri)

59.KAPITOLA

Wtf....jak jsme se dostali k tak vysokému číslu?!

Eren
Levi

Polibek jsem mu oplácel. Když jsme se odpojili, jen jsem si s ním propletl prsty a vydechl.
,, hmm... Měl jsi domácího mazlíčka? Našel jsem tu psí granule" vypadne ze mě první věc co mě napadne. Přece jen... Někde začít musíme.

,,Alex měl psa." zamumlal jsem. Cítil jsem jak se napnul, tohle nejspíš nebude časté téma. ,,Ale Garfield už má svoje, stejně jako my máme normální jídlo. A ty kartáček a nějaké věci.
Možná by bylo lepší, aby jsi se převlékl do něčeho na spaní, přeci jen v tomhle jsi cestoval z nemocnice." poukázal jsem na jeho lomeno moje oblečení. ,,Klidně si můžeš půjčit nějaké věci, stejně jako tenkrát." pousmál jsem se. ,,Nevím jak se budeš moct koupat, nejspíš ti zítra sundám obvazy, a sestra ti je převáže."
Chvíli jsme mlčeli, než ze mě vypadlo. ,,Nikdy jsem mazlíčka neměl, ani zlatou rybku. Děsím se toho, že je jednou přežiju. Stejně jako ty Sulfuse."

,, pomůžeš mi se převlíknout?" koukl jsem na něj provokativně.
Chci aby se mě dotýkal, abych mohl opět cítit jeho hřejivé dlaně, je to snad problém? Řekl bych že ne. A navíc, stejně bych to sám nezvládl.
,, aha... Tak teď máme Garfielda." zamumlám, popravdě Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlel, jak Eren. Žil jsem v přítomnosti.
A nikdy bych nelitoval toho, že jsem si Sulfuse pořídil.
Ani teď toho nelituji, i kdybyž tady není.
Dělal mi společnost... Díky němu jsem nebyl sám, díky němu nebyly všechny dny tak černé.

Zvedl jsem se, a ze skříně mu podal čisté oblečení. Hodil jsem po něm spodní prádlo a s úšklebkem sledoval jeho počínání.
,,V nemocnici jsi to zvládnul sám. Nebo ti mám snad pomoct i s tímhle?" pozvedl jsem obočí.
Posadil jsem se na špičky, a rukou opatrně zajel pod lem jeho trička. Dotýkat se jeho ran mě pořád ještě děsilo, obzvlášť po dnešním zážitku.

,, budu moc rád když mi pomůžeš" zamumlám a uchechtnu se.
Sledoval jsem, jak se mě opatrně dotýká.,, Erene, Nemusíš se tolik bát. Řekl bych ti kdyby to bolelo" promluvím na něj, jo sice jsem před pár hodinami krvácel, ale to byla výjimka.... Jednoduše jsem se až moc hýbal.
Nejspíš se doopravdy bál, aby mi více neublížil.
,, chtěl jsem se ti omluvit, Přidělávam ti akorát starosti a práci" zamumlám nakonec.
,, jen tak jsem se po sedmi letech oběvil, vetřel se ti do života a do bytu.
A teď tu ležím, bezmocný, Poraněny, nemám svůj byt, své věci, Nic. Nastěhoval jsem se ti tu i s jedním hladovým krkem navíc. Nechtěl jsem zůstat v nemocnici a ty se teď o mě musíš starat. Je to vůči tobě hrozně nefér. Cítim se hrozně... Nemám ti to jak všechno oplatit. Každopádně Musim ti hrozně moc poděkovat, nevim co bych si bez tebe počal, co bych dělal a kde bych teď byl." Šeptal jsem do ticha, věděl jsem že mi naslouchá.

,,Tak to není pravda." opatrně jsem pokračoval nahoru k jeho hrudi. Cítil jsem jak jeho srdce začíná bít o něco rychleji. Bylo to emocemi, nebo mými dotyky?
,,Žádnou práci mi nepřidáváš. Starosti trošku, ale to se dá čekat, když se vrhneš do plamenů."
Pomohl jsem mu vyvléct ruce a přetáhl mu látku přes hlavu. Jen co mohl zase svobodně dýchat, usmál jsem se na něj.
,,Čekal jsem na tebe tak dlouho. Myslíš že bych tě teď tady nechtěl? Že bych ti časem nenabídl, jestli se nechceš nastěhovat?
Záleží mi na tobě. Nenechám tě někde na ulici, ani napospas jehlám." dlaní jsem putoval po hranicích kůže a obvazů. Nebýt jich, objal bych ho, ale teď jsem se musel držet zpátky. Pohled mi sjel na jizvu na jeho krku, kterou jsem mu udělal před pár dny. Musel jsem uchehtnout, vypadali bychom docela zvráceně, kdybychom někomu řekli co v zápalu milování děláme.
,,Nic mi nedlužíš, alespoň ne za tvé ošetřování. Jen mi musíš vynahradit tu dobu co jsi tu nebyl."
Pomohl jsem mu obléct tričko. Teď ta druhá část. Opatrně jsem zatlačil na jeho ramena, jako znamení že si má lehnout. Vůbec jsem nevěděl jak to odnesla jeho dolní část těla, všechno co jsem měl čest vidět, byla lýtka. Na těch zranění nebylo tak hrozné.
,,Budu něžný." vydechnul jsem a zaháknul prsty za látku.
Sliboval jsem mu sex, nebo jen pomoc? Ruce se mi začaly nepatrně klepat, vůbec jsem nevěděl proč, vždyť jsem na něj už sahal. Přisoudil jsem to jeho popáleninám, vždyť pohled na ně mi nedělal moc dobře.

Nechal jsem si od něj pomoct v převlíkání, jeho dotyky mi dělali až moc dobře. Bylo to příjemné.,, vynahradím ti to, Slibuji" pousměji se. Myslel jsem to vážně. Lehl jsem si a sledoval ho, Nohy vyvázly nejlíp.vlasně od pasu dolů nic moc nemám, akorát lýtka a pak šlapky.
Všiml jsem si, jak se jeho ruce rozklepaly, asi se bál že mi ublíží. Nebo se bál co uvidí. .,, neměj obavy, popálené mám jen lýtka a pak šlapky... Nic jiného." uklidním ho a nadzvednu se, aby mi ty tepláky mohl svléknout. Už se mi chtělo spát..

To mě neuklidnilo tak, jak jsem doufal. Neštěstí tričko měl tak do půli stehen.
Zbytek už jsme zvládli v pořádku, i oblékání. Musel bych lhát, kdybych řekl že jsem neměl chuť alespoň trochu se ho dotknout.
,,Je to v pořádku?" zeptal jsem se a nahnul se pro malý polibek. ,,Za odměnu." pousmál jsem se. Měl unavené oči, nedivil jsem se mu. Vždyť skoro nic nejedl, k tomu se připočítal stres z krve na jeho obvazech - musel být vyčerpaný.

Stáhl jsem ho k sobě a lehce ho objal. Sám jsem si ho k sobě přitáhl, tak aby mě to nijak nebolelo a bylo mi to příjemné.
Chtěl jsem ho mít na chvíli v obětí.
,, až teď je to v pořádku" polibek jsem mu oplatil.
,, jenom na chvilku... " zamumlám, měl bych se najíst a taky-
Nedomyslel jsem to... Jednoduše mě přepadl spánek.
Chyběla mi jeho blízkost. Jeho teplo.

Usnul. Pousmál jsem se a vtiskl mu malý polibek na krk. Opatrně jsem se vymanil z jeho objetí a přikryl ho. Spánek potřeboval, a to  se bál že neusne.
Ještě než jsem si dovolil lehnout si k němu, skočil jsem si pod sprchu. S ještě mokrými vlasy jsem se taky převlékl, a lehl si pod peřinu.
Za chvíli jsem usnul taky.

- - -

Na oblohu se vyhouplo slunce.
Já už jsem byl nějakou tu minutku vzhůru.
Potichu jsem se Přetočil na bok, abych ležel naproti Erenovi, který ještě pochrupkoval.
Sledoval jsem jeho uvolněnou tvář a až pak se trochu naklonil a líbnul ho na lehce narůžovělé líčko.
Nasledně jsem ho líbnul i na rty.
Chtěl jsem ať se probudí? Ano, rozhodně chtěl.
Měl jsem hlad a taky měla za chvíli dorazit ta sestra.... Jednoduše bychom si měli nastavovat budík a nevyspávat až do deseti.

Trochu jsem se ošil když jsem se vrátil z říše spánku. Něco se mě dotýkalo, jen co jsem trochu nabral vědomí, došlo mi, že je to Levi.
,,Dobré ráno. Takové buzení si nechám líbit." pousmál jsem se, a sledoval ho zpod přivřených víček. Sluneční paprsky osvětlovaly jemně pokoj, házely stíny na peřinu i jeho obličej. Nahnul jsem se trochu blíž a prohloubil polibek.

Do polibku jsem se pousmál, když se zapojil a nakonec ho i prohloubil.
Nebylo to nic hrubého a naléhavého.
Pomalu a něžně jsem ho líbál, vychutnával si tuto chvilku než budu muset vstanout.
Mám celkem strach z té sestřičky. Jednoduše se bojim všech lékařů.
Pak mi ale něco došlo. Odpojil jsem se a kouk na Erena
,, Příšero.... Kde pracuješ?" vlastně, nikdy jsme se o tom nebavili. Dost mě zarazilo když to ani jednou nezmínil on... Musí tady být se mnou.
Celkem mě to ale i zajmalo.

,,Tak někde všude kde se dá. Kde je potřeba." pokrčil jsem neurčitě rameny. Někdy to byla stavba, jindy roznos jídla, obchod či bar nebo kavárna. ,,Jednomu člověku to stačí. Není nějaká vysněná práce za kterou bych se hnal."
Jediná věc co jsem miloval, a to si nebyla práce v pravém slova smyslu, byly děti na táboře kde jsem jezdil jako malý. Docela by mě zajímalo, co se se všemi stalo. Haru, Ketrin, Mikasa..
Všechny jsem odstřihnul.
,,Včera jsem nám koupil jídlo, zkusím něco uvařit. Jen mě prosím nesuď, nejsem odborník." políbil jsem ho znova, a slezl z postele, abych se mohl příjemně protáhnout. Bylo něco kolem půl desáté, ještě jsme měli chvíli čas do příchodu Leviho ošetřovatelky.

- - -

,, bylo to výborné" oblízl jsem se po snídani co mi ukuchtil a přinesl až do postele.
Zakázal mi vylézt. Ale tak... Poslechl jsem ho, chtěl jsem se co nejdříve uzdravit.
Za pár minut už by tu měla být ta sestřička. Tak trochu jsem přetékal strachem, ale vědel jsem že Eren říkal, že žádné jehle nebudou tákže... Musim být statečný.

Ani né za pět minut už se ozval zvonek a Eren se vydal otevřít dveře.
Garfield ležel na mé hrudi a vychutnával si klid co tu do teď byl.... A který už tu za pár minut nebude.