Souzeni (ereri)

54. KAPITOLA

Eren
Levi

Doběhl jsem tam celý udýchaný. Hasiči nestíhali hasit veliké plameny.,, nemůžete dovnitř" začal křičet jeden z mužů oblečených v červeném po paní, která doslova vytvářela pod sebou druhý Atlanský oceán.
,, je tam moje dcerka... Prosím"
Prosila.. Plameny byly naprosto všude, budova vypadala, jakoby měla každou chvíli spadnout.
Rozhodně to co bylo vevnitř nemohlo přežít... Bylo jasné, když hasiči odmítli vstoupit, neochránili by je ani ty jejich obleky, proto se raději snažili plameny uhasit a civilisty držet stranou. Byla by to sebevražda jen tak tam vlítnout. I přes to jsem se ale rozběhl směr vchod, mohl jsem umřít, na to jsem ale nebral ohledy.
Lidé na mě pořvávali ať se okamžitě vrátím ale já nezastavil.
Proskočil jsem dovnitř a teprve až teď si uvědomil, co jsem to provedl. Jestli tohlw přežiju, budu Erenovi vděčný za to, když mě nedovede k psychologovi.

Všude bylo až moc prachu... Neviděl jsem nic jiného než plameny.
Mikinu jsem si přiložil k ústům.
Stoupal jsem po vratkém schodišti až do svého bytu.
Bylo jednoduchné dostat se dovnitř, skrz napůl rozpadlé dveře.
A pak jsem to uslyšel. Něco až bolestně mňoukalo v mé ložnici.
Došel jsem tam opileckou chůzí. Špatně se mi dýchalo, dusil jsem se.
Popadl jsem kotě co se krčilo v rohu místnosti mimo oheň. Strčil jsem si ho do kapsy... Kde bylo aspoň trošku chráněno před prachém, aby se jej nenadýchalo.
Motala se mi hlava a já pomalu cítil jak mi slábne tělo.
,, pomoc" dolehl ke mě pláč a naléhavý hlas malého dítěte. Tedy... Nejdřív mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem si uvědomil že to nevolám já, ale někdo jiný.
Našel jsem udroj pláče poměrně rychle,, poslouchej... Musíš se uklidnit. " dítěti jsem k ústům a nosu přiložil Kousek látky. Popadl ho do náručí a vydal se směr východ.

Nebylo to vůbec jednoduché. Každou chvíli jsem myslel že padnu mezi plameny. Obraz se mi dvojil. Tlumeně jsem slyšel houkačky a řev lidí  když jsem vylezl z paneláku i s uplakaným dítětem... Držel jsem ho v popálených dlaních.
Hned k nám přiběhli hasiči...viděli jak se dusím.,, dělejte... Musí do nemocnice"
Stihl jsem z kapsy vytáhnout kotě a poprosit pána aby ho odnesl k hnědovlasému klukovi s smaragdovýma očima, co stál kousek od nás, mlhavě jsem viděl jak se pral s nějakým chlapem aby ho ke mě pustil.
Přestal až k němu došel hasič s malou kočičkou.
Poslední co jsem slyšel, než jsem upadl do bezvědomí bylo jak hasič praví Erenovi že jsem hrdina... Zachránil jsem dva životy...zvířecí i lidský.

,,LEVI! Pusťte mě sakra!" zařval jsem, když jsem ho uviděl. Měl popáleniny, dusil se, ale žil. Najednou ale spadnul, někdo ho vzal a položil na lehátko. Chtěli ho odvézt. Jenže jak jsem mohl mít jistotu že žije?
,,Pane? Tohle máte na starost." výhled mi zastínil hasič a podával mi malé vyklepané tělíčko. Opatrně jsem kotě vzal a skryl v dlaních.
,,Kam..kam vezou toho muže? Musím tam být s ním.." začal jsem se pomalu skládat.
,,Do nemocnice. Nadýchal se kouře, má silné popáleniny, dost možná i jiné zranění."
Otočil jsem se, bez jakýchkoliv díků. Musel jsem za ním. Domů jsem přišel jako v mdlobách, a v pár větách paní vysvětlil co se stalo. Každou buňkou mě to táhlo k němu, musel jsem za ním.
Kočičí dáma slíbila že kotě pohlídá, nechal jsem jí své číslo na telefon kdyby cokoliv potřebovala. Nevěděl jsem jak dlouho budu pryč, ale to mi bylo jedno. Auto jsem neměl, ale stejně bych nebyl schopný řídit. Vzal jsem si taxík a poručil si cíl cesty nemocnici.

,,A vy jste..?" sestřička si mě zaměřila pohledem, když jsem se ohlásil jako návštěva pana Ackermana.
,,Jeho přítel." zavrčel jsem a ignoroval její překvapené zamrkání. ,,Máte snad nějaký problém?"
,,A-ale vůbec ne. Pokoj číslo 213."
Slušně, i když pořád trochu nabroušeně jsem poděkoval, a vydal se cestou k jeho pokoji.Snažil jsem se být statečný, být tam pro něj, jenže jen co jsem ho uviděl, všechno se zbortilo jako domeček z karet.
Nejvíc to odnesly jeho ruce, byly obvázané a ošetřené jako i některé další části jeho těla. Spal. Tvář měl odřenou, a na čele jednu vrásku, jakoby se mu snad zdál špatný sen.
Ale dýchal, byl naživu. Sedl jsem si na židli vedle postele a pohladil ho po tváři.
,,A jsme tu zase. Po sedmi letech." potlačil jsem vzlyk co se mi dral z hrdla. ,,Jsi hrdina. Zachránil si někomu život, i když jsi obětoval ten svůj."
Mluvil jsem na něj dlouho do noci. Pořád spal. Doktor co došel zkontrolovat jeho zdravotní stav, mi jen věnoval soucitný pohled, ale zanedlouho mi sestra donesla deku a něco k jídlu. Vděčně jsem jí poděkoval, ale od Leviho se nehnul.
,,Dobrou noc." zašeptal jsem a vtiskl mu malý polibek. Bez odezvy. Pohladil jsem ho po tváři, a položil si hlavu vedle něj. Za chvíli mě monotónní zvuk přístrojů a jeho dechu uspal

Opět již známá bezbolestná tma...co tady zase dělám? Já tu nechci být. Chci zpátky za Erenem.
Jenže... Nešlo se mi probudit.
Opět.
Levi co já si s tebou počnu,co tu zase děláš?
ozve se od nikud mamčin hlas jako předtím.
Chtěl jsem se toho dozvědět víc.
,, kde jsi?" začal jsem se hned ohlížet.
Jsem tady stále s tebou...čekám až nastane tvůj čas. Ten ale ještě nenastal, tak mazej zpět!
V tu chvíli mě zasáhla tupá bolest.
Bolely mě ruce, a i zbytek těla. Musel jsem se rozkašlat.
Vnímal jsem.
Otevřel jsem jedno oko a rozhlédl se. Nic, tma.... Je noc? Všiml jsem si Spícího těla na židli. Čekal... Už zase čekal na mě. Jsem hrozný chlap.
Všiml jsem si naších spojených ruk.
Palcem-strašně to bolelo- jsem ho lehce hladil a koukal na něj. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, měl jsem pocit že se udusím. Mé ruce opět zdobily hadičky a mé tělo bylo nějak ztěšklé... Dalo mi to zabrat, než jsem pohl alespoň palcem u nohy.,, promiň.. Že musíš pořád čekat" promluvím chraplavým hlasem.

Probudil mě zvláštní pohyb, jako by mi něco dřelo kůži. Zavrtěl jsem se, spánek ustoupil. Zamručel jsem a otevřel oči. Všude byla tma, ale ten zvláštní pocit tam byl stále. Podíval jsem se na svou ruku, a strnul. Levi se hýbal. Rychle jsem se narovnal, až se mi pod náhlým pohybem zamotala hlava, a vyhledal jeho pohled. Bylo těžké rozeznat jestli je vzhůru, ale jen co se ozval jeho hlas. Byl slabý a ochraptělý, ale mluvil.
Opatrně jsem zvedl ruku a přiložil mu ji na tvář.
,,Jsi vzhůru.." vydechnul jsem ztěžka. Nenápadně jsem si setřel slzy, vždy jsem byl tak citlivý?
,,Měl by jsi spát. Tvoje tělo je trochu unavené." natáhnul jsem se a políbil ho na čelo.

Odevzdaně jsem na něj koukal. Sledoval každý jeho pohyb.
Doopravdy čekal... Vždy na mě čekal.
,, já chci domů" zaprotestoval jsem, neměl jsem rád nemocnici. Neměl jsem rád jehly... Připomínalo mi to doby kdy do mě píchaly drogy. Chtěl jsem od tud vypadnout. ale pak jsem si uvědomil že teď už žádný domov nemám. Zarazil jsem se.... Proč se vždy něco posere?,, jak dlouho jsem... Spal?" zamumlám.

,,Několik hodin. Musíš to vydržet, nejsi na tom úplně nejlíp. Pamatuješ si, co se stalo?"
Pousmál jsem se na něj, a pohladil ho po ovázané ruce. Stisknout jsem si ji nedovolil, mohli by mu to spíše ublížit.
,,Máme tvoje koťátko. I ta holčička je v pořádku. Jen.." zasekl jsem se nad svými slovy.
,,Ty potřebuješ trochu víc péče. Budu tady, neboj. Jen zkus zavřít oči a odpočívat. Prosím."

Uklidnilo mě, když jsem slyšel že je malá číča v pořádku... Samozdřejmě i to dítě.
,, Erene" vydechl jsem do ticha... Obdivoval jsem ho.
,, můžu pusu na dobrou noc?" nemohl jsem si odpustit trochu provokaterský přízvuk a dětský požadavek.
Chtělo se mi spát. Ale to neznamenalo že se budu chovat jak na smrtelné posteli a vše budu říkat s vážností.
Já přece NEUMÍRÁM.
Jen co se trošku naklonil, jsem zvednul obvázané ruce a chytl ho aby se mi nemohl vytrhnout.
Jednoduše jsem ho donutil lehnout si na kousek postele. Vlezl se tak tak... Hold jsem nebyl schopen pohnout tělem.
Koukal jsem mu do očí a snažil se v ních číst.
,, opovaš se až usnu vstanout!" propalíl jsem ho pohledem. Nechci aby dopadnul tak jako předtím. Vypadal jako kdyby vstal z mrtvých. Bude lepší když bude spát tady pěkně se mnou na měkké posteli.
,, a-až mě propustí.... Co pak? Nic nemám... Všechny věci mi nejspíš shořely." smutně zamumlám.,, tedy.... Mám tebe a moc tě miluji,taky to kotě, ale myslím tím jakože... Majetek..." dodám.

,,Opatrně! Máš velké popáleniny. Nemůžu se k tobě takhle tisknout. Promiň, nechci ti ublížit."
Z postele jsem slezl, ale pusu jsem mu dal. Nebyla to nijak zvlášť těžká dřina, byl značně zesláblý.
,,Vždyť já mám byt. Oblečení i věci se koupí. Důležité je, že jsi tu ty." usmál jsem se a líbnul ho na nos. ,,A netrucuj." trochu dětinsky jsem do něj štouchl. Ještě jednou jsem se nahnul a přivlastnil si jeho rty.
,,Miluju tě, hrdino." šeptl jsem. Viděl jsem na něm, že je unavený. Pohladil jsem ho po vlasech, a mluvil k němu do té doby, než usnul.
Opatrně jsem pustil jeho ruku a vyšel z pokoje. Na sesterně se svítilo, zdvořile jsem zaťukal. Noční sestře jsem oznámil že byl Levi vzhůru, a poprosil ji, jestli bych nemohl přespat na vedlejší posteli. Za chvíli jsem si už stlal, zatímco sestra šla se mnou aby zkontrolovala Leviho funkce.
Když odešla, přešel jsem k němu a chvíli nad ním stál. Vráska z jeho čela zmizela. Zastrčil jsem mu jeden neposedný pramínek za ucho, a usmál se.
,,Na tebe se vyplatí čekat."