Princezna Zmijozelu

68

"Jo – jen kdybyste s ním občas kapku promluvili," řekl Hagrid s nadějí v hlase. "Protože si myslím, že když bude umět mluvit s lidma, líp pochopí, že ho máme všichni fakt rádi a chceme, aby zůstal."

...

'Hermiono, tohle není dobrý nápad.' Poslala jsem Zmijozelce myšlenku, hnědovláska na sobě nedala znát, že by se mnou byla v kontaktu. Ale její mysl, stejně jako tu mou oplývalo zděšení.

'Já vím, Tesso, neřekneš to nikomu?'

'1. Pravidlo držitelů obracečů času.' Poslala jsem jí vlnu klidu a čarodějka se opět uvolnila. 'Neřeknu. Teda pokud nepočítáš Mariona, který to stejně zjistí.' Hermiona zaplnila svou mysl vděkem a opět upřela pozornost na Harryho a Hagrida.

"Skoro by si člověk přál, aby tu zas byl Norbert, že?" řekl Harry a velmi nervózně se zasmál.

"Tak to uděláte?" zeptal se Hagrid, který Harryho narážku zjevně nepochopil.
"My..." řekl Harry, protože už se k tomu stejně zavázal, "my se pokusíme, Hagride."

"Já věděl, že s tebou můžu počítat, Harry," řekl Hagrid a jeho uslzený obličej, který si opět utíral kapesníkem, zářil. "A nechci, abyste to zas tak přeháněli... Já vim, že máte zkoušky... Jen kdybyste sem mohli skoknout pod neviditelným pláštěm tak jednou za tejden a kapku s ním pokecat. Tak já ho vzbudim – představím vás –"

"Co – ne!" vyskočila Hermiona, "Hagride, ne, nebuď ho, opravdu, nepotřebujeme –"
Ale to už Hagrid překročil kmen stromu a mířil ke Gropovi. Když byl asi tak deset stop od něj, zvedl dlouhou zlomenou větev, povzbudivě se usmál přes rameno na Harryho a Hermionu a pak větví vší silou dloubl Gropa do zad.
Obr zařval, až se to rozlehlo po celém pralese; ptáci, hřadující na stromech nad ním, se s křikem zvedli a odletěli. Obrovský Grop se pomalu začal zvedat ze země, která se zachvěla, když se opřel, aby se nadzvedl na kolena. Otočil hlavu, aby se podíval, co ho vyrušilo.

"Jak se máš, Gropy?" zeptal se Hagrid co nejveseleji a ustupoval, větev zdviženou, připraven znovu do Gropa rýpnout. "Spals dobře?" Harry a Hermiona ustoupili tak daleko, jak jen to šlo, aniž by ztratili obra z dohledu. Grop klečel mezi dvěma stromy, které ještě nestačil vyvrátit. Dívali se do jeho děsivě velké tváře, která připomínala velký šedý úplněk, plovoucí v šeru mýtinky. Vypadala, jako kdyby někdo vytesal něčí podobu do velkého kamenného balvanu. Zavalitý, beztvarý nos, křivá ústa plná špatně rostlých žlutých zubů velikosti polovičních cihel; oči, na obra malé, měly blátivě hnědozelenou barvu a teď byly ještě napůl slepené. Grop si je promnul jako kriketové míčky velkými, špinavými klouby na rukách a pak se náhle s překvapivou rychlostí a mrštností vyhoupl na nohy.

"Panebože!" vykvikla Hermiona zděšeně.
Stromy, ke kterým byl Grop připoután za zápěstí a kotníky zavrzaly. Měřil, jak Hagrid říkal, minimálně šestnáct stop. Grop se rozhlédl zastřeným zrakem, natáhl ruku velikosti plážového slunečníku k vysoké borovici a sundal z její koruny ptačí hnízdo; obrátil ho vzhůru nohama a vztekle zařval, protože tam nebyl žádný pták. Vejce padala dolů jako granáty a Hagrid si před nimi chránil hlavu rukama.

"Hele, Gropy," křikl Hagrid a opatrně vzhlížel nahoru, jestli neletí ještě nějaká vejce. "Přived jsem ti nějaký kamarády. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že to udělám? Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že budu muset možná vodejít na takovej malej vejlet a nechám je tady, aby se vo tebe postarali? Vzpomínáš, Gropy?" Ale Grop jen znovu zařval; nedalo se poznat, jestli Hagrida poslouchá nebo jestli vůbec vnímá zvuky, které Hagrid dělal, jako řeč. Popadl korunu borovice a táhl ji k sobě, evidentně jen pro to potěšení, aby viděl, jak daleko se ohne, když ji pustí.
"Hej, Gropy, to nedělej!" houkl Hagrid. "Takhles vytáh ty vostatní –"
A opravdu, Harry viděl, jak země kolem kořenů praská. "Přived jsem ti společnost!" zavolal Hagrid. "Společnost, koukni! Podívej se dolů, ty přerostlej šašku, přived jsem ti kamarády!"