Princezna Zmijozelu

34

...

Bělovláska oblečená v jednoduchých černých šatech stála opřená o zábradlí na astronomické věži. Klidně pozorovala západ slunce na který byl nádherný výhled. A zatímco se barvy na obloze měnily, zhmotnil se za ní stín. Který už od začátku připomínal postavu muže. Neotočila se, nespustila oči z barev, ale přítomnost druhého člověka neušla pozornosti. Zhmotnil se ze stínu, vysoký s krátkými bílými vlasy. Měl vypracovanou postavu atleta skrytou pod rezevlátým černým pláštěm. Ostře řezanou tvář otočenou jejím směrem, a ty šedé oči ji uchváceně pozorovaly.

"Rád tě konečně poznávám, bohyně." Pronesl zvláštně hlubokým, téměř omamným hlasem. Bělovlasá neodpověděla, stále upírala svůj pohled k mizejícímu slunci. "Dlouho, tak šíleně dlouho jsem na Tebe čekal. Tolik příšerných hodin. Tolik ztracených dní. Tolik bolestivých let." Pokračoval hluboký hlas ve svém mámení. "Má milovaná, má krásná, má bohyně." Až na ta slova se bělovláska otočila a pohlédla do těch nebezpečných šedých očí.

"Kdo jsi?" Prostá, však důležitá otázka se snesla z jejich rtů.

"Tvůj osud, tvůj vyvolený, tvůj Marion." Odpověděl s jiskrou v očích. "Tolik jsi mi chyběla, má bohyně. Jsem šťastný, že jsem tě konečně našel." Ta nebezpečně podmanivá slova ji lákala. Neskutečně chtěla natáhnout ruku a dotknout se ho. Svého Mariona. Ale ty barvy ji znovu uchvátily a znovu otočila tvář k obloze. Na které se objevovaly první hvězdy.

"Kdo jsi?" Opakovala otázku a bělovlásý se přiblížil o další krok blíž.

"Tvůj milovaný, přece jsi nezapomněla na svého Mariona." Pohladil ji jeho hlas jako nejjemnější hedvábí, sklouzl po jejím těle, jakoby ho snad cítila. Jako by se ho mohla dotknout. Ale ty barvy oblohy ji uchvátily znovu ten neoblomný žár hvězd.

"Kdo jsi?" Zněla její slova, která mu drásala duši. Znovu se pohnul a o krok přistoupil. Už byl takřka na dosah ruky, chyběl mu jediný krok.

"Marion, tvůj..." Pohladil ji znovu ten podmanivý hlas.

"Kdo jsi?" Pravila s klidem dál a bělovlásý udělal poslední krok. Jen malý kousek mu chyběl aby se jí dotkl a znovu zazněl jeho hlas.

"Má bohyně, jsem přeci tvůj..." vydechl a pomalu natahoval ruku.

"Kdo jsi?" Zašeptala než stiskla prsty natažené ruky. "Protego maxima!"

---

Zprudka jsem otevřela oči a zvedla se do sedu. Světlo mě bodalo do očí a proto jsem si je rukou zastínila a při dalším rozhlídnutím jsem poznala ošetřovnu. Seděla jsem na jednom z lůžek a přemýšlela jak jsem se sem sakra dostala. Když mě z mého přemýšlení vytrhl veselý hlas.

"Dobré ráno" věnoval mi Godrik jeden ze svých úsměvů.

"Dobré ráno Godriku," pousmála jsem se nesměle.

"Na tvou otázku, omdlela jsi. Proto tě sem Salazar přinesl." Usmál se Nebelvír, zatímco jsem mu věnovala zkoumavý pohled. "Trénovali jste spolu nitrobranu v jeho komnatách."

"Ale já byla na Astronomické věži..." vydechla jsem nechápavě. Godrikovi ztuhnul úsměv na rtech.

"Ne byla jsi se Salazarem v jeho komnatách. Trénovali jste nitrobranu." Pokračoval Godrik pomalu. " Co si pamatuješ?"

"Západ slunce, ty barvy na obloze. Byla jsem s ním na astronomické věži." Povzdechla jsem si.

"S kým jsi tam byla?" Ptal se kouzelník ostražitě. V jeho očích byly vidět obavy.