Princezna Zmijozelu

31

"Godriku, co máte pořád všichni s tou princeznou?" Odhodlala jsem se položit svou otázku. Nebelvír sebou trhl, i když v jeho očích zazářila spokojenost.

"Zeptej se Sala, jen on ti může odpovědět."

...

'Jen on ti může odpovědět.'

Godrikova slova mi stále zněla v hlavě, zatímco jsem klidným krokem mířila ke Zmijozelovým komnatám. Před kterými jsem nakonec zůstala stát, neschopná pohybu. Má zvědavost nakonec předčila mou obavu a jemně jsem zaklepala na dveře. Otevřel mi sám Salazar a tím pohledem mě opravdu vyděsil. Jindy perfektně upravený kouzelník, byl oblečen v pomačkané a místy potrhané tunice a stejně vypadajících kamaších. Jeho obvykle krásně lesklé dlouhé vlasy byly zacuchané a svázané do nedbalého drdolu. Kouzelníkova tvář byla ztrhaná. A jeho jindy živé smaragdové oči, byly studené jako bez života.

"Salazare" vydechla jsem ohromeně, takřka neschopná slova. Zíral na mě pohledem unaveného člověka, muže kterému na ničem nezáleží. Pomalu jsem ho chytila za ruku a vtáhla do komnat. Které přesně odrážely kouzelníkův stav. Rozházené papíry, střepy a láhve alkoholu. Táhla jsem Sala opatrně do koupelny, kde jsem mu mávnutím hůlky napustila vanu plnou horké vody. Druhým mávnutím, jsem kouzelníka beze studu zbavila všeho oblečení a pomohla mu do horké lázně usednout. Co si budeme nalhávat, vypadal strašně. Otočila jsem se k němu zády a několika kouzly uvedla koupelnu do původního uklizeného stavu. To samé jsem udělala i v ostatních pokojích. Než jsem se k Salovi opět vrátila. S povzdechnutím jsem proměnila své šaty na obyčejné tričko a legíny. A poté si klekla k vaně. Pomalým tahem houby jsem kouzelníka v klidu umyla a následně mu stříbrným kartáčem rozčesala vlasy. Nebránil se, vypadal jako by mu to bylo jedno. Jako by byl duchem nepřítomný. Když už byl čistý, pomohla jsem mu se zvednout, normálně bych se i začervenala nad jeho vypracovaným tělem. Ale všechny tyhle myšlenky šly stranou. Pomohla jsem mu do postele a přikryla ho zelenou dekou. Skoro spokojeně přivřel oči, když jsem mu ke rtům přitiskla bezesný spánek. Vypil ho bez protestů a za pár vteřin usnul. Alespoň pár hodin klidného spánku s ním udělá divy.

...

Unaveně jsem se uvelebila v jeho oblíbeném křesle u krbu a ze stolku zvedla knihu. Bylo to pojednání o možnosti využití fénixových slz do lektvarů. Zvědavě jsem si knihu otevřela a pustila se do čtení. Spousta informací byla přeškrtnutá nebo přepsaná. Stránky taky obsahovaly spoustu poznámek psaných Salovým úhledným písmem.

"Serpente" zavolala jsem potichu a v dalším okamžiku se přede mnou s hlasitým prásknutím objevil Salazarův osobní skřítek.

"Jak Vám mohu posloužit lady Malfoy?" Poklonil se skoro až k zemi zeleně oblečený skřítek.

"Dala bych si čaj a možná něco malého k snědku. Prosím." Požádala jsem klidně, skřítek se znovu poklonil. A o vteřinu dřív než zmizel jsem si všimla potěšeného úsměvu na jeho tváři. O pár minut později se skřítek objevil znovu s tácem. Na kterém byl položen šálek černého čaje a několik sendvičů. S poklonou je položil na nízký stolek vedle křesla, než na mě znovu upřel svůj pohled.

"Přeje si lady Malfoy ještě něco?"

"Ano," pohlédla jsem na něj vážně "posaď se." Ukázala jsem rukou na druhé křeslo. Serpent nad mojí žádostí vykulil oči, bylo vidět jak moc zaskočený byl a přesto si nedovolil neuposlechnout. Pro to tedy opatrně, jako by se bál, usedl do křesla a věnoval mi další pohled. "Co se tu stalo?" Vydechla jsem tiše a přesto jsem na skřítka hleděla s tvrdým výrazem ve tváři. Serpent se nervózně ošil, přesto se bez pobízení pustil do vyprávění.