Princezna Zmijozelu

15

O 14 dní později

Studenti obou kolejí se namáhavě pachtili sněhem k Hagridovi, který na ně čekal na kraji Zapovězeného lesa, nebylo po
vrchní vyšetřovatelce nikde ani památky. Hagrid sám nepůsobil právě uklidňujícím dojmem: modřiny, které byly v sobotu večer fialové, teď hrály různými odstíny zelené a žluté, a některé z tržných ran ještě zjevně krvácely. A jako by chtěl Hagrid svoji strašidelnost ještě podtrhnout, měl přes rameno přehozené něco, co
vypadalo jako půlka krávy.

„Dneska budem pracovat tady!" volal rozjařeně na přicházející studenty a ukazoval hlavou na temné stromy za
sebou. „Nebudem aspoň tak na větru. A voni maj stejně radši tmu."

„Co má radši tmu?" slyšel Blaise, jak se Draco chraptivě ptá Crabbeho a Goyla a v hlase mu přitom zazněl podtón paniky. „Co říkal, že má radši tmu - slyšeli jste to?"

„Připravený?" zeptal se energicky Hagrid a rozhlédl se po třídě. „Tak fajn, tendle vejlet do lesa jsem si skovával pro váš pátej ročník. Říkal jsem si, že bysme se na ty
potvůrky mohli zajít podívat do jejich přirozenýho prostředí. Abyste věděli, to co budem dneska študovat, je vobrovská vzácnost! Počítám, že jsem nejspíš jedinej v celý Británii, komu se podařilo je vochočit."

„Jste si ale jistý, že jsou doopravdy ochočení, že ano?"
ubezpečoval se Theo, který byl stejně zvědavý jako mi ostatní. „Protože by to nebylo poprvé, co jste na hodinu přivedl divou zvěř, nemám pravdu?"
Zmijozelští souhlasně zabručeli a také několik nebelvírských studentů se zatvářilo, jako by Theovy obavy považovali za opodstatněné.

„Samozřejmě že jsou vochočený," ujistil je Hagrid, zamračil se a nadhodil si mrtvou krávu na rameni o něco výš.

„A co vás takhle zřídilo v obličeji?" chtěl vědět Weasley. „Ty se starej vo sebe!" okřikl ho rozčileně Hagrid. „A teď, pokavaď už jste skončili s těma hloupejma votázka-
ma, poďte za mnou!" Otočil se a rázně zamířil přímo do Zapovězeného lesa.
Vypadalo to, že nikdo nemá přílišnou chuť ho následovat. Potter pohlédl na zrzka a šprtku, kteří si sice povzdechli, ale přikývli. Všichni tři se vydali za Hagridem a zbytek třídy vedli za sebou. Kráčeli lesem a asi po deseti minutách došli na místo, kde stály stromy tak hustě u sebe, že tu vládlo příšeří
jako za soumraku a na zemi neležela jediná sněhová vločka. Hagrid hekl námahou, shodil půlku krávy na zem, o
krok ustoupil a obrátil se čelem k studentům, kteří se k němu většinou pomalu ploužili od stromu ke stromu a
bázlivě se rozhlíželi, jako by čekali, že se na ně každým okamžikem něco vrhne.

„Poďte sem ke mně, jen poďte," povzbuzoval je Hagrid. „Abyste věděli, vůně toho masa je sem tak jako tak přiláká, ale já je stejně radši zavolám, poněvač bude lepší, když budou vědět, že jsem to já." Otočil se, potřásl chlupatou hlavou, aby si odhodil vlasy z obličeje, a vyrazil jakýsi podivný ječivý výkřik, který se mezi temnými stromy rozléhal jako volání nějakého obludného ptáka. Nikdo se nezasmál; většina studentů vypadala, že ze sebe strachy nevydá ani hlásek.
Hagrid ještě jednou pořádně zaječel. Uplynula minuta, kterou studenti strávili tím, že se nervózně ohlíželi a pátrali mezi stromy po případné první známce blížícího se neznámého nebezpečí. A pak, když si Hagrid potřetí odhodil vlasy z obličeje a nabral vzduch do obrovského
hrudníku, jsem šťouchla do Blaise a ukázala do temné mezery mezi dvěma sukovitými tisy. V přítmí, které tam panovalo, se objevily dvě pomalu
se zvětšující prázdné, bíle zářící oči a o chviličku později se ze tmy vynořil nejprve dračí čenich, pak šíje a nakonec kostnaté tělo velkého černého okřídleného koně. Tvor si několik vteřin prohlížel třídu a mával dlouhým černým ocasem, pak sklonil hlavu a začal špičatými tesáky rvát
maso mrtvé krávy.
Některé zaplavila obrovská vlna úlevy. Konečně před nimi stál živoucí důkaz toho, že ty tvory neviděli jen ve své fantazii, že opravdu existují! A Hagrid o nich věděl
také. Další studenti však stále vytřeštěně zírali do tmy.