God's love

Chapter 17

Louis:

Dveře se začaly otevírat a mě se naskytl pohled na ne moc starší ženu. Mohlo jí být tak kolem pětačtyřiceti. Když nás uviděla ruku v ruce začaly se jí lesknout oči. "Harry." Vydechla úlevně. "Ahoj mami." Řekl trochu nejistě a ona ho vtáhla do velkého objetí. Plakala a stále mu máčela košili slzami. Stál jsem tam chvíli jako tvrdý y a čekal, až mě Hazz představí. Odtáhl se z jejího sevření a ukázal na mě. "Toto je Louis, můj snoubenec." Ted' Harryho matka vtáhla do pevněho sevření i mě a držela mě dlouho a pevně. "Teší mě." Vykoktal jsem ze sebe. "Pojd'te dovnitř. Dáte si něco k pití? Kafe, čaj, vodu? Jen si řekněte." Harry řekl za nás oba kafe a já jen přikývl. Šli jsme do obýváku a sedli si na pohovku. Na jedné straně pokoje byl velký krb a na krbové římse samé Harryho fotografie. Jak byl malý a potom asi se sestrou. Na jedné vypadal, že mu je sedmnáct. To muselo být pořízeno dřív než utekl. Najednou Harry vstal a někam šel i s krabicí se zákusky. Seděl jsem tam dobrých patnáct minut, než jsem se odhodlal a šel po Harryho hlase do kuchyně. Zaslechl jsem tlumenou hádku, proto jsem se zastavil tak, aby mě neviděli. ".. Děláš si srandu? Bud' té lásky a chovej se k němu normálně, je to moje láska, nebýt jeho, nikdy by jsem nepřijel." Slyšel jsem tlumený pláč. "Ale Harry, já pro tebe chci jen to nejlepší." "To nemyslíš vážne." Zakřičel Harryho hřmotný hlas. "Jenom to nejlepší? Kdyby jsi to opravdu chtěla, nedovolila by jsi aby mě vyhnal. Kdyby jsi cokoliv řekla, cokoliv. Ale ty jsi byla stejného názoru jako ON! Vždycky jsi chtěla jen to nejlepší pro sebe. Pro teplýho syna nic. Ale jak myslíš. Kvůli Louisovi tě musím pozvat na naši svatbu, Gemmu samozřejmě taky, ale nic ode mě nečekej, protože nic nedostaneš. Tak jako já jsem nedostal nic od tebe." Tlumeně křičel, asi abych to neslyšel.  "Harry, zlatíčko, já tě přecy nevyhnala. Ani nevíš, jaké to pro matku je stratit milovaného syna." Stále vzlykala a přidávala na intenzitě. "Milovaného? Proč já hlupák jsem sem jezdil?" Už jsem to nemohl vydržet a přišel jsem ke dveřím do kuchyně. Byly otevřené, tak jsem neklepal, jen si odkašlal, abych upoutal jejich pozornost. Harryho matka se hned otočila, aby zakryla své slzy a Harry slezl ze židličky a přišel až ke mě. "Ty jsi to slyšel?" Pošeptal mi do ucha. "Ano, ale nechtěl jsem poslouchat, promin'. Já jen, že jsem tam seděl asi čtvrt hodiny sám. Omlouvám se." Koukl se na mě a jen pokroutil hlavou. "Nemáš se za co omlouvat. Měl by jsi to slyšet. Tak jak to je." Stále jsem koukal na Harryho. "Já se neomlouvám za to, že jsem poslouchal, ale za to, že jsem tě donutil, aby jsme sem jeli." Na chvíli jsem se odmlčel, ale když Harry otevřel ústa, samozřejmě aby protestoval, hned jsem mu skočil do řeči. "Myslel jsem, že tě opravdu miluje a ty ji. Ale asi jsem se mýlil. Nechtěl jsem, aby jsi měl s matkou špatný vztah. Já tu svou nikdy nepoznal a moc mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby se to dělo i tobě. Jestli chceš, pojedeme domů. Ale můžu ti říct, že to, co říká je pravda. Donutil ji." Poslední dvě věty jsem zašeptal, aby je slyšel jenom Harry. "Ale jak to můžeš vědět?" Vzhlédl jsem a otřel mu palcem zbloudilou slzu. "Zapomínáš kdo jsem a taky na mé schopnosti. Nelže ti." Harry mě políbil a odtáhl se. Přišel k matce, která stála pořád zády k nám a objal ji. Políbil ji do vlasů a trochu i podpíral, protože se jí začaly podlamovat kolena, jak byla št'astná. "Harry." Zašeptala a otočila se. Hazz se usmál a políbil ji na tvář. "Nikdy mi nevadila tvá orientace. Za vše může on. Zaslepil mě a já viděla to, co chtěl abych viděla. Potom mě začal vidírat a když jsi zmizel, řekl nám, že jsi utekl. Chtěla jsem ti zavolat, ale měl jsi zablokované číslo a já nevěděla, kam jsi šel. Když jsem se dozvěděla pravdu, Vyhodila jsem ho a uvědomila si, co jsem ti provedla a nedokázala jsem tomu zabránit. Když jsem našla tvé nové číslo na internetu, skusila jsem ti zavolat. Nevěděla jsem co ti mám říct. Bála jsem se, že se naštveš, což se taky stalo a všeho lituju. Tolik mě to mrzí zlatíčko. Prosím odpust' mi." Stále plakala a opírala se o Harryho. Ten jen koukl na mě s otázkou v očích. "Ano, je to pravda." Naznačil jsem ústy tak, aby nešlo nic slyšet. Harry ji objal pevněji a potom se oddálil. "Už si dáme to kafe? A Louis chtěl koupit nějaké zákusky, aby jsme nepřišli s prázdnou." Usmál se na ni, nebylo to nucené, byl to vřelý úsměv a zároven' úlevný. "Nebýt tebe Lou, nikdy bych sem nepřijel a neudobřil se s mamkou." Přitáhl si i mě do objetí a políbil mě.