God's love

Chapter 62

Harry:

Lou pořád seděl na lehátku a vypadalo to, že usnul. Ještě, že tam má slunečník, jinak bych musel poslouchat, jak jsem ho nevzbudil a on se spálil a všechno možný. Vzal jsem telefon a zavolal Edovi. Ed je můj nejlepší kamarád a taky tater. Nikomu bych svoje tělo nesvěřil, kromě něj.

"Prosím, Sheeran."

"Ahoj Ede, víš, že by jsi se neměl představovat jménem?"

"Haha, pane Stylesi. Co že tak najednou a naše celebritka se nám ozvala a vzpomněla si na svého kamaráda?"

"No znáš to, práce nad hlavu a potom škola a tak různě. Děti a spousta plenek."

"No tak to fakt neznám, kromě tetování a zpívání. Jo a s kým, že jsi to v hotelu?"

"Cože? S kým bych tady měl být?"

"Ty jsi neviděl fotky? Počkej až se to dozví Loui, zničí ho to."

"Hej, hej, brzdi kámo. V tom hotelu je semnou Louis. Pokud ukazuješ na dnešní procházku po centru Londýna, ten hezoun v klobouku a pruhovaným triku, co si zakrývá obličej je můj manžel."

"Nekecej. Oni z toho udělali aféru jak něco. Koukni na net, je toho plnej, že naše nová celebritka hned po charitativní akci s manželem a přáteli odjela do hotelu a druhý den odpoledne, asi po vydatném obědě, byl vidět s neznámým pohledným mužem."

"Panebože, to zase bude vysvětlování."

"No nicméně, co jsi potřeboval?"

"Máš čas? Lou se chce nechat tetovat a já mu v tom nemůžu bránit."

"Jasně. Pokud máte čas vy, dneska v pět se mi uvolnilo místo."

"Fíha, to je rychlost. Ok, tak já to Louimu řeknu a za chvíli nás čekej."

"Okey bro. Těším se na pokec. Čauky."

"Ahoj."

Do pozdravu jsem se usmál, i když mě stejně nemohl vidět. "Lou, vstávej. Musíme jet." Lehce jsem Louiho pohladil a on se začal vrtět. "Nechci. Proč musím?" Stáhl si klobouk a potom brýle, koukl se na mě a já se zděsil. Sundal si brýle a vypadal jako panda. "Lásko, co na mě tak koukáš?" Zamračil se. "Lou, nevyšiluj, ale spálil sis obličej a díky brýlím vypadáš jako........" Louis se postavil a zařval mi do obličeje. "Jako co, Harolde?" Vydechl jsem. "Jako panda." Louího obočí vystřelilo vysoko na jeho čelo a on běžel do našeho pokoje. "Noták Lou. To nic není, počkej." Rozeběhl jsem se za ním a uviděl svoji lásku, jak je v koupelně a kouká do obrovského zrcadla. Stojí tam a směje se na celé kolo. No tohle jsem fakt nečekal. Myslel jsem, že bude brečet nebo nadávat, ale tohle vážně ne. "Loui, jsi v pohodě? Víš, volal jsem Edovi, ale pokud nechceš, nemusíme tam." Louimu se rozzářili oči a začal se oblékat. Nasadil si oblečení z odpoledne a už stepoval u dveří. "Harry, jdeš nebo co? Kdy tam máme být?" Ten je najednou nedočkavej. "Uklidni se. Dorazíme včas." Lou si založil ruce na hrudi a koukal na mě s přimhouřenýma očima. "Jak myslíš, ale já nebudu zase poslouchat, že je na cestě zácpa.

V průběhu cesty:

Louis:

No jako bych to neříkal. "..... Já se na ro vykašlu. Proč jsme nevyjeli dřív? A zrovna ve špičku, já se snad zblázním. Tak jeď ty hňupe, když máš zelenou." Ještě si zatroubil a nebožáka před námi předjel. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl řidičův prostředníček a potom už jen vzdalující se auto. Zase červená. Harrymu začala tepat žíla na čele a byl celý rudý, stejně jako já, ale on se neslunil. "Klid lásko, bude to v pohodě, jo?" Harry se na mě podíval a lehce se mu nadzvedly koutky. Začal se uklidňovat, ale nevím jestli díky mým slovům nebo díky tomu, že drtí volant tak, až mu zbělaly klouby. Nechtěl jsem ho dále rozrušovat, proto jsem se odvrátil od mého rozčíleného manžela koukal na shon z okna. Všichni pořád někam spěchali, jako by neměli na nic čas. Lidi jsou zvláštní.