God's love

Chapter 25

Den před svatbou:

Louis:

"Tati, jsem tak nervózní. Co když se něco pokazí? Co když se něco stane a nevyjde to? Co když.." Otec mě nenechal ani domluvit. "Loui, nic se nepokazí. Jsme na Ollympu, co by se tak mohlo stát? A mimochodem, kde je Harry?" Rozhlédl jsem se po pokoji, jako bych se ho snažil najít, i když jsem věděl, kde je. "Je s Ditou a prozkoumává palác. Vím, že se nic nestane, ale mám takový blbý pocit." Vydechl jsem a otec jen zamrkal nad změnou tématu. "Synku, neříkám, že to co děláš, není správné. Je to obrovský krok a je pochopitelné, že jseš vynervovaný. Ale opravdu, není se čeho bát." Jo, jemu se to řekne. On má vždy vše pod kontrolou. Ach jo. Z přemýšlení mě vytrhla matka. Teda ne ta pravá, ale otcova žena, Hera. Ale říkám ji mami, protože jsem žádnou jinou nepoznal. I ona mě má ráda, na to, že ji vlastně otec podvedl a splodil mě. Když jsem byl malý, Dita mi říkala, že Hera neměla ráda nikoho z otcových levobočků. Prý jsem proto vyjímečný. "Loui, drahoušku, tak jak se cítíš před svým velkým dnem?" Usmála se na mě a pevně mě stiskla v objetí. "Ahoj mami, mám strach." Zašeptal jsem. "Vždyť jsem ti říkal, že se není čeho bát." Zahřměl otec. "Co kdyby jsi nás tady nechal o samotě? Hmm, nemáš nic lepšího na práci?" Zakřičela Hera. "Už jdu, už jdu. Jenom klid, ano?" Připadal jsem si jako v obyčejné rodině. Nikdy mi nedocházelo, že jsem na Ollympu a všichni nás po staletí uctívají. Hera se ke mě zpět otočila a sedli jsme si na mou postel. "Víš zlatíčko, když jsem si brala tvého otce, taky jsem měla strach." Vyslovila a pohladila mě po vlasech. "A jak jsi to zvládla, mami?" Nad oslovením se pousmála. Pokaždé. Jedině já jsem ji tak říkal, ani vlastní děti ji tak neoslovovali. "Snažila jsem se to překonat. Tvého otce jsem milovala, a stále tomu tak je, i když mě dost štve a taky podvádí. Tím nechci říct, že nejsem ráda, že jsi tady. Vždycky jsi byl můj malý Lou, ale i já mám strach. Bojím se, že se ti tam dole něco stane. Tolik tě miluju, že nevím, zda bych to zvládla, kdyby se ti něco stalo. Ano, mám spoustu dětí, ale tebe mám ze všech nejraději." Přitáhla si mě do objetí a políbila mě na tvář. Tak jak to dělala pokaždé, když se mi něco stalo. Jako když jsem si rozbil koleno nebo když na mě otec křičel. Stále jsme si povídali, než se matka zvedla a řekla mi abych už šel spát. "Miláčku, měl by jsi jít spát, ať zítra nevypadáš jako mrtvola." Zachichotala se a já s ní. "No jo, já vím. Miluju tě, mami." Ještě jednou přišla a políbila mě do vlasů. "Já vím, to i já tebe, zlatíčko." S těmito slovy se otočil a odešla. Ani nevím jak, ale do pár minut jsem usnul.

Harry:

Dita mě zavedla do mého pokoje. Sedla si na kraj mé přichystané postele a ještě dlouho jsme si povídali. "Můžu ti něco říct?" Ptal jsem se nesměle. Jen souhlasně přikývla a já spustil. "Víš, bojím se, že se něco pokazí. A nemyslím jen zítřek a den poté, ale bojím se i toho, co bude za rok, za deset let. Co když nám to nevyjde?" Už jsem byl nachystaný do postele, když si Dita ke mě přisedla. "Miluješ ho?" Jen jsem přikývl. "Tak v tom nevidím žádný problém. Všechny vstahy nekončí špatně. Uvidíš, jednoho dne budete mít děti a určitě i psa a budete šťastní, tak jako tomu bylo doteď." Pohladila mě po vlasech a trochu je rozcuchala. "Jdi už spát, Harry, jinak ráno budeš vypadat jako zombie, a to nikdo nechce. Vše bude v pořádku, ano? Jo a snad sis užil dnešní prohlídku po našem malém příbytku." Zasmál jsem se jak označila jejich palác. "Děláš si legraci? Bylo to neuvěřitelný. Nikdy na to nezapomenu. Děkuju." Jen přikývla a odešla. Dlouho do noci jsem se převaloval a potom jsem konečně usnul.

Den svatby

Harry:

Ráno mě vzbudila Dita. Byl jsem strašně vystresovaný. Na nic jsem nereagoval. Jen jsem plnil rozkazy jako, sedni si tady, obleč se, stůj rovně a tak dále. Když jsem byl oblečený, přišla řada na mé vlasy. Byly tak neposedné, že jsem měl strach, že budu vypadat otřesně. Seděl jsem před nějakou ženou, která mi je upravovala a nakonec to vůbec nevypadalo zle. Byl jsem zvědavý na moji lásku. Jak se asi cítí?