I sny se občas plní

Část 65

Výtah zastavil rovnou u jejich apartmánu, ke kterému se vzápětí i rozešli. Nebyl prvně v tomhle hotelu, i když v tomhle apartmánu, měl přece jen svou premiéru. Občas si tu užíval společné chvilky se svými milenkami, co mu rády udělali dobře, ale nikdy je nevzal zrovna sem. Pokaždé si objednal vhodný pokoj, ale nic extra. Dnešek byl výjimkou, jelikož Casey nebyla jen tak někdo. Nebyla jeho milenka. Ona je jeho přítelkyně a jak doufá, i jeho příští manželka a budoucí matka jeho dětí, tedy za předpokladu, že mu nedá košem, a jako taková si zaslouží rozhodně jiné zacházení, než ostatní.

Po vstupu do místnosti, ve které měl probíhat rozhovor pro ni důležitý, by úžasem málem oněměla, kdyby v tu chvíli mluvila. Hlavní dveře se zavřeli, Huntrovo přičiněním samozřejmě a ona se ocitla v místnosti, která vypadala jako jeden velký luxusní obývák, ze kterého se šlo jak na terasu, která náležela k pokoji, tak i do dvou dalších místností, ze kterých se dá jít do koupelny, která je spojena s oddělenými záchodem a která disponuje, jak velkou vanou, tak i sprchovým koutem. A jak to věděla? Jednoduše. Předtím, než se společně odebrali do výtahu, který je k onomu pokoji dopravil, je s tím obeznámila recepční, od které dostali klíč, tedy v tomhle případě kartu. Jednoduše řečeno, byl to dost luxusně zařízený byt, s tomu odpovídající cenou, při které se jí málem zastavilo srdce, když se jí později dozvěděla.

„Lásko." Oslovil něžně, ženu stojící před ním. Na to, že je čekal rozhovor, kterého se on sám, už nějakou dobu děsil, se mu zdála být celkem klidná. No, možná byla ještě v šoku, napadlo ho, když k němu stočila svůj pohled, který se dosud upíral na terasu, ze které je určitě krásný výhled na celé město. „Vím, že se ti to tu líbí a chtěla bys to tu všechno prozkoumat, ale nejdříve si promluvíme, ano?" Navrhl jí s obavou v hlase a vzápětí ji nabídl svou ruku, aby ji odvedl k pohovce, která stála uprostřed místnosti, přesně před elektrickým krbem, připomínající živé plameny, který se zapl hned po jejich vstupu do pokoje.

Popravdě, z onoho rozhovoru byl tak vyděšený, že měl co dělat, aby dal do kupy souvislou myšlenku, ne to ještě vypustit z úst nějakou kloudnou větu. A právě v ten okamžik si uvědomil, že se ještě nikdy necítil tak bezmocně, jako právě v této chvíli. Už jen ta představa toho, že by ho po jeho vysvětlení odmítla, ho přiváděla k šílenství. Ve své branži je zvyklý, že už jen z toho důvodu, kým je, mu jde každý na ruku, ale tohle je jiný případ. Tady nebude mít žádný vliv na to, jak se žena jeho srdce rozhodne a to ho k smrti děsí. Už jen z toho uvědomění, že by ji mohl ztratit, ztrácí takříkajíc půdu pod nohama. Když si vzpomene, jak šíleně mu tlouklo srdce, když ji po těch jedenácti letech, na vlastní oči viděl u Federica v kanceláři, ... A jak šťastný se cítil, ve chvíli kdy souhlasila s tím, že bude bydlet pod jednou střechou s jeho rodinou,... A pak, když se ve vztahu s ní posunul tam, kde ani nedoufal, že se někdy dostane,... A teď by měl o to všechno přijít? To nedopustí! Nikdy se jí nevzdá! Upíše se klidně i samotnému ďáblu, jen aby s ním zůstala.

„Dobře. Poslouchám tě." Odpověděla jednoduše, s pohledem upřeným do toho jeho, ve kterém sice jen krátce, ale přece, zahlédla nejen nejistotu, ale zdálo se jí, že i trochu strachu tam bylo, přičemž usedala na pohovku, ke které ji sám dovedl. Neměla v úmyslu si ho nevyslechnout. Potřebovala vědět důvod, kvůli kterému ji nepověděl pravdu už v den, kdy se spolu setkali. V den, kdy ji zachránil od toho, být někoho šlapka. Není hloupá a když ji dali unést do toho bordelu, hned věděla co má s ní muž, na kterého příkaz ji tam dovlekli, v úmyslu. Srdce ji tlouklo jako o závod a pravdou bylo, že málem ani nedýchala, když se Hunter rozmluvil. Nechtěla totiž přijít ani o jedno jeho slovo, co opustilo bezpečí jeho úst.

„V první řadě se ti chci omluvit, že jsem ti hned na začátku neřekl pravdu." Pronesl do ticha místnosti, kde bylo slyšet jen rádoby praskající dřevo v krbu, pozorujíc přitom její krásnou tvář plnou očekávání, když si sedal vedle ní, kde ji chytil za ruku, se kterou k jeho překvapení, neucukla. „Ale na mou obranu, ... Nebyl jsem si jistý, jestli si mě vůbec pamatuješ a jestli bys mě chtěla vůbec vidět po tom, co jsem se ti tak dlouho neozval a náležitě ti nepoděkoval za záchranu mého života. No ta nejistota, která mnou cloumala, mě nezastavila předtím, abych ti pomohl a tím ti aspoň částečně splatil ten dluh, co vůči tobě mám." Po celý čas, co jí vysvětloval, co jak se událo a jak to cítil, se jí díval zpříma do očí. Trvalo to hodnou chvíli, jelikož ji převyprávěl zhruba vše, co se mu v životě událo, od toho momentu, kdy opustil bezpečí jejího domova, kde ho v tu noc nechala přespat. Řekl ji i to, že po celých jedenáct let, na ni nemohl zapomenout a pravdou bylo, že ani nechtěl. Že byla jeho sladkým tajemstvím, které miloval po celý ten čas a s láskou na ni vzpomínal.

Neměla v úmyslu mu něco vyčítat a po tom, co se dozvěděla, už vůbec ne. To, že jí pověděl, že ji miloval od toho dne, kdy ji spatřil u těch keřů, za kterými se skrýval, ji rozbušilo srdce neuvěřitelnou rychlostí. Už jen z toho důvodu, že na tom byli zcela stejně. Jen s tím rozdílem, že on už odpočátku věděl, koho zachránil před jistým osudem, a ona i když zčásti tušila, že to mohl být on, nebyla si jistá, jelikož jméno ji nesedělo, co se tohoto večera vysvětlilo. I když, jak si uvědomila, její srdíčko ji vždy určitým způsobem dávalo znát, že zrovna ten muž, který ji zachránil, je ten samý, kterého po celých dlouhých jedenáct let miluje a doufá, že ho jednou potká.

„Jsem si vědom toho, že jsem nebyl k tobě upřímný ohledně naší minulosti, jen doufám, že kvůli tomu mě nezavrhneš." Pronesl posmutněle a s obavou se jí zahleděl do jejích smaragdových očí. Věděl, že ji to měl říct hned, ale ta obava z toho, že by ho odmítla, ho vždy přímo ochromila. Najednou měl vše, po čem od svých osmnácti let toužil. A to byla ona. Musel uznat, že ještě nikdy nebyl tak vyděšený, jako tehdy kdy si představil, že by ho žena jeho srdci blízká opustila. Ani té noci, co ho unesl Luis Dubois, se tolik nebál. I když tam hrál roli i adrenalin, kterým byl v tu dobu prosycen, až do morku kosti. No, teď se cítí, jako by čekal na verdikt, co mu buď změní život k lepšímu, nebo mu ho úplně zničí. Ano. Obavaný šéf šéfů, je v koncích z toho, že může přijít o ženu, kterou z celého srdce miluje. To kdyby věděli jeho protivníci, asi by z něj neměli takový strach i respekt, jako je to teď.

Vyslechla si vše, co měl na srdci a popravdě vůbec netušila, co by mu na to měla říct. Zavrhnout ho tak, jak ji to nadnesl, to neměla v úmyslu udělat. Ne, když zjistila, že on, je přece jen ten Robin, o kterém celé ty roky snila. Pravdou bylo, že ani jako Huntra by ho nezavrhla, jelikož jak miluje jednoho, miluje i toho druhého. A není to jen kvůli tomu, že jsou oba dva jedna a tatáž osoba. To určitě ne. Kdysi se zamilovala do kluka s modrýma očima, jehož obličej by nikdy nepoznala a který ji prvně v životě rozbušil srdíčko. A teď se zamilovala do muže, který ji jak rozbuší její věrné srdíčko, tak ji i svou přítomností rozechvěje i roztouží, každou buňku v jejím těle.

Během toho, jak uvažovala o tom, co mu na to vlastně odpovědět, si v jeho očích všimla, že začíná panikařit a tak udělala jediné, co jí napadlo. A to, spontánně ho políbila. Nebyl to jen obyčejný polibek. Byl to polibek odpuštění, důvěry, lásky i štěstí, že jsou konečné spolu. Je jí upřímně jedno, zda se jmenuje Hunter, Robin nebo třeba Facundo. Důležité pro ni je, že ho miluje proto jaký je. Že je k ní milí, pozorný i ochranitelský a možná i trochu žárlivý, což ve svém životě zažívá prvně a moc se jí to líbí. Ten jeho zájem o ní, o její osobu, je pro ni nový a víc než vítaný. A hlavně, co se jí líbí je, že v jeho přítomnosti, se pokaždé cítí, jako doma a to nemluví o jeho mohutném medvědím objetí, ve kterém se vždy cítí v bezpečí a milovaná.