Revolta ✔️

13. kapitola

Ashley

,,Proč jste mi neřekl, že je k mé koupi potřeba smlouva?" vyrukovala jsem na Orlanda hned, jak jsem vstoupila do jídelny na snídani a našla ho tam nad šálkem kávy.

Zamračil se a naznačil mi, abych byla zticha.

Teď už si ze mě vážně musí dělat srandu!

,,Posaďte se."

Povzdechla jsem si.

Má cenu se s ním vůbec o něčem bavit?

Se sklopeným pohledem jsem se sesunula do židle a pohlédla na hromadu jídla před sebou. ,,To jste nemusel."

,,Nemusel, ale už jsem to udělal, tak si dejte do nosu."

Měla jsem hlad jako vlk, takže jsem ho vzala za slovo a zakousla se do jablečného závinu. Jak jsem tak žvýkala, přemítala jsem, jestli se mi Orlando hodlá za včerejšek omluvit. Choval se jako pitomec.

Rychle jsem polkla až příliš velké sousto, které mě začalo následně tlačit v hrdle.

,,Nemyslíte, že mi něco dlužíte?" zachraptěla jsem a snažila si pořádně odkašlat.

Zvedl ke mně pohled a usrkl si kávy. ,,Nemyslím."

Pevně jsem semkla rty k sobě a snažila se potlačit nutkání dát mu poctivou facku.

Měla jsem pravdu, jsem jen zboží.

Proč by se mi měl omlouvat?

A za co vlastně, že?

Zacpala jsem si pusu dalším soustem, protože jsem chtěla zabránit jakýmkoliv sarkastickým poznámkám, což bylo hloupé a zároveň geniální rozhodnutí.

,,Víte o tom...?" začala jsem, ale pak jsem zmlkla a ošila se.

Jak to mám zformulovat?

,,Ano, vím. Před dvaceti minutami jsem s Nicolasem uzavřel obchod."

Zase jsem polkla až příliš velké sousto a dvakrát za sebou škytla. ,,Takže jsem opravdu prodaná?"

Mlčky přikývl a začal mě, jak už bylo jeho zvykem, propalovat očima.

,,Můžete toho nechat? Mně to opravdu vadí!"

Povýšenecky nadzvedl obočí. ,,Tak vám vadí oční kontakt, Revolto?"

,,Jsem Ashley."

Pořád se na mě díval s tou samou intenzitou. ,,Copak na tom sejde?"

Moje ruce se samy od sebe roztleskaly. Židle vrzla o naleštěné dřevo, jak jsem prudce vstala, a jen matně jsem vnímala, že nás všichni v místnosti sledují.

,,Děkuji za snídani a duchaplnou konverzaci, i když asi nemá cenu to říkat. Má tady vůbec něco cenu?" zasyčela jsem a ani nevím proč, pohlédla jsem na zlatý lustr, který mi visel téměř nad hlavou.

Ukázala jsem na něj a pokusila se napodobit Orlandův upřený pohled. ,,Co třeba tenhle lustr, heh? Vsadila bych se, že má v téhle budově mnohem větší cenu než já!"

Pomalu jsem odkráčela z jídelny, a jakmile jsem zašla za roh, bezdůvodně jsem se začala hnát k výtahu jako pes za letícím klackem.

Neutíkej, Ashley...

Teď už stejně ničemu neutečeš.

**

Zůstala jsem na pokoji celé odpoledne a snažila se nepřemýšlet o nadcházejících věcech moc do hloubky. Marně. Nešla jsem ani na oběd, protože jsem nechtěla riskovat, že narazím na toho ignoranta.

Sice jsem se během dne několikrát zarazila a přemítala, jestli jsem ho neodsoudila příliš tvrdě. Koneckonců mi dal šanci, abych zaplatila účty po bratrovi, ale nějak mi to prostě nesedělo.

Proč by mu vůbec záleželo na tom, co se mnou bude?

**

Kolem půl osmé jsem opustila od myšlenek na Orlanda a přesunula se k Nicolasovi.

Jsem jeho.

To je šílené!

Byla jsem po depilaci, takže nebylo co si oholit, ale usoudila jsem, že by nebylo od věci dát si sprchu. A jak mě pak o minutu později smáčel proud vody, pohltila mě opět ta náhlá úzkost. Pořád dokola jsem se ptala, do čeho jsem se to, sakra, pustila, ale čím déle jsem otupěle zírala na kachličky, tím víc jsem byla přesvědčena, že kdybych měla možnost si tím projít ještě jednou a znovu mít možnost poslat Orlanda do háje a vrátit se za bar ke své práci, stejně bych učinila stejné rozhodnutí a ocitla se tak či tak tady.

Když jsem byla dostatečně osušena, hodila jsem na sebe krémové šaty po kolena, které byly také součástí těch šílených nákupů, a obula k nim lodičky ve stejné barvě. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a hodila přes sebe tlustý kabát, abych ještě naposled vyšla na balkón. Slyšela jsem ve vedlejším pokoji kroky a došlo mi, že by mě tu mohla objevit Leila, což jsem nechtěla, takže jsem se zase rychle odebrala zpátky do tepla.

Neměla jsem toho příliš, takže jsem se vešla do malého kufříku, který byl součástí pokojové výbavy. Líně jsem kufr dotlačila ke dveřím a všimla si malého papírku, co ležel na šedém koberci. Se staženým obočím jsem ho zvedla a zkontrolovala, jestli jsou dveře zamčené. A byly.

Zhasla jsem v předsíni a všimla si, že u mých nohou svítí jasný proužek. Dole byla škvíra, která prozradila, že tu někdo skutečně byl.

Co jsem se ocitla v této budově, začínala jsem být nezdravě ostražitá. Tím pádem jsem už dávno postřehla, že světla na chodbě reagují na pohyb. Jelikož chodbou chodilo několik lidí, nebyl to žádný usvědčující důkaz, že tu někdo byl kvůli mně, jenže ten papírek v mých rukou důkazem rozhodně byl.

Váhavě jsem rozsvítila, abych si mohla přečíst, co je na něm napsáno.

Své věci nechte tady. Ve výtahu mé patro nenajdete, protože je na kód, který naleznete v pravém rohu tohoto vzkazu. Budu vás očekávat v osm. Nicolas.