Revolta ✔️

46. kapitola

Nicolas

Vyšel jsem z nemocnice a vydal se pešky směrem ke svému domovu, který byl po výbuchu značně poškozen.

Věděl jsem, jak nesmírně nebezpečné je se jen tak bezprizorně pohybovat po ulicích New Yorku, když toho na mě policie mohla mít tolik. 

A bude toho mít ještě víc. 

Kolem agentury panoval hotový povyk. Měl jsem pocit, že jsem v nemocnici strávil celou věčnost, a přesto budova stále hořela. Byl to strašný pohled.

,,Ach, páni," ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se ohlédl.

,,Jak je přítelkyni?" zeptal se Matt s úšklebkem na tváři. Při pohledu na malé jizvy od popálenin jsem pocítil slabší zadostiučinění, které mě ovšem ani zdaleka nedokázalo uspokojit. 

Přemýšlel jsem, co mu mám vlastně říct. Pochyboval jsem, že nemá jisté informace, ať už byly od kohokoliv.

,,Povedlo se ti to," řekl jsem nakonec a stále se mu díval do očí. Kupodivu mi to nedělalo žádný problém. 

,,Nepovedlo," zavrtěl hlavou a já se mermomocí snažil ovládat.

,,Trpíš, co?"

,,Ano, trpím. Ale tobě přece nejde o mě, ne?"

,,Jsi její součástí."

,,Proč zrovna Ashley? Proč ne Will?"

,,To má být chyták?"

,,Jen se ptám," hájil jsem se, ale on mi evidentně nevěřil ani slovo.

,,Blbost. Sbíráš informace, aby z nich seskládal nějaký logický celek. Možná se tady ale o žádné logice nemůžeme bavit."

,,Možná," připustil jsem. ,,Vážně totiž nechápu, o co ti jde. Moc dobře jsi věděl, kam Will zmizel a že byl stále naživu. Věděl jsi to celou dobu. Netvrď mi opak."

,,Netvrdím," odvětil klidným hlasem.

,,Už toho mám plné zuby!" 

,,Jsi slaboch. Když si vezmeš, v jaké nejistotě žila celou věčnost ta tvoje blonďatá čubka a ty kvůli pár nedořešeným věcem div nepadneš vyčerpáním na kolena."

Nenech ho, aby tě vyprovokoval.

,,Proč se jí snažíš chránit?"

Stoupl jsem si tak blízko před něj, že naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe.

,,Ashley je to jediné, na čem mi záleží. Vyhlaď vše kolem sebe, podrob si celý svět, ale já budu stejně vždycky silnější než ty, protože mám ji. Nedovolím, abys jí něco udělal." 

Odtáhl jsem se od něj a zastavil taxíka, který zrovna projížděl kolem, aby mě odvezl zpátky do nemocnice. 

**

Zaplatil jsem taxikáři, rozloučil se a vystoupil z auta. Potřeboval jsem se někde ubytovat a hned vedle nemocnice se jeden hotel nacházel. 

,,Máte ještě volný pokoj?" zeptal jsem se mladé slečny u recepce, která si mě nestydatě měřila. Ignoroval jsem ji, jak se dalo, protože jsem na tohle vůbec neměl náladu. Bylo až překvapivé, jak mi všechny ty události zahnaly myšlenky na sex. 

 A pak že se člověk nemůže změnit...

,,Ano, máme. Ale už jen střešní apartmá." 

,,Vezmu si ho."

Zaplatil jsem si pokoj na pár dní a doufal, že do té doby se věci obrátí k lepšímu.

**

Zavřel jsem za sebou dveře, zamkl je na dva západy a rozhlédl se v šeru. Z nějakého důvodu mi při pohledu na tu ponurou místnost bez nádechu čehokoliv pozitivního proběhlo hlavou, co řekla Leila.

Nikde není bezpečno, Nicolasi. 

Vysoukal jsem se z propocené košile a mrskl s ní o postel. Byl jsem tak ztuhlý zimou, výčitkami a strachem, že na to ani téměř horká voda nestačila. Připadal jsem si úplně zničený, ale věděl jsem, že nesmím klesat na mysli. 

Ať se stane cokoliv, Ashley musí být v pořádku.

S povzdechem jsem se na chvíli opřel o chladnou zeď. Ve sprše byl k dispozici malý šampon, který voněl po něčem nahořklém a já se potřeboval aspoň trochu zkulturnit, takže jsem si ho vymáčkl do dlaně a pomalu si omyl celé tělo. U podbřišku jsem ještě zpomalil a dlaní si přejížděl přes ostrý porost krátkých neoholených chlupů, kterými jsem Ashley škrábal při každém našem čísle na citlivém klitorisu. Ozvěna jejích stenů mě donutila zasténat taky. Když jsem se ale uchopil do dlaně, necítil jsem prakticky vůbec nic. Byl jsem prostě mimo. 

Rychle jsem ze sebe smyl ten levný sajrajt a spěšně se osušil, abych na sebe vzápětí opět navlékl propocené oblečení a vydal se do nemocnice. 

Bylo brzy ráno, prakticky ještě noc. Měl jsem pocit, že se před pár hodinami zastavil čas.

Posadil jsem se a chvíli očima zkoumal okolí. Až po pár minutách jsem konečně zahlédl Ashleyina ošetřujícího lékaře. Když se ke mně vydal, automaticky jsem se zvedl. ,,Jak je jí, doktore?" 

,,Zatím beze změny. Musíte tomu dát čas," řekl a já jen přikývl. Nechtěl jsem tomu dávat čas, ale věděl jsem, že mi nic jiného nezbude. Byl to čím dál horší pocit. Pocit odporný beznaděje.

Doktor zmizel za rohem a já se opět sesunul na židli, na které jsem vydržel zhruba pět vteřin. Pak jsem se musel zase zvednout. Potřeboval jsem chodit. Zrovna jsem procházel kolem místnosti, ze které najednou vylítla sestra, zamířila někam dozadu a ztratila se mi z dohledu.

,,Nemůžu najít ty desky," zabědovala, když se vrátila na chodbu v doprovodu nějaké další sestry, která jen vrtěla hlavou.

,,Tak nešil," uklidňovala ji a na chvíli zase zmizela za rohem.

,,Najdeme je, buď v klidu," řekla a položila na pult klíče. Zpozorněl jsem. Z nějakého důvodu mě napadlo, že by... 

To není dobrý nápad.

Sledoval jsem, jak obě sestry nastoupily do výtahu a pak jsem se rozhlédl po vylidněné místnosti. Pomalým krokem jsem přešel k pultu a s cizími klíči v ruce se odebral za ten roh, kde se před chvíli zdržovaly sestry. Narazil jsem na dveře s nápisem Jednotka intenzivní péče.

Bezmyšlenkovitě jsem dveře odemkl a zase je za sebou zamkl. V té malé potemnělé předsíni bylo naprosté ticho. Jen z vedlejší místnosti se ozývalo pravidelné pípání přístroje. Opět jsem se naprosto bez přemýšlení vydal rovnou za tím depresivním zvukem a při pohledu na ni, omotanou všemi těmi hadičkami a s kyslíkovou maskou přes obličej, se mi na chvíli zastavilo srdce. Nebo mi to aspoň tak připadalo.

S hlasitým polknutím jsem došel až k ní a posadil se na kraj postele. Ležela tam, jako by se jí to vůbec netýkalo. Pravidelně dýchala, ležela naprosto nehnutě. Působila tak klidně...

Znovu jsem hlasitě polkl a nechal si stéct slzu po tváři. Pomalu jsem Ashley chytil za ruku. Měla na ukazováčku velký bílý kolík a kolem zápěstí další hadičky. Její ruka ale byla teplá a ten dotyk působil tak normálně, že mě to aspoň na chvíli dokázalo uklidnit. To její teplo, ten kontakt s ní ve mně vzbudil naději.

Vrátil jsem její ruku do stejné pozice, v jaké ji měla předtím, a opatrně se naklonil k jejímu čelu. Krátce jsem ji tam políbil a pak jsem se tváří otřel o její, načež jsem se jí naklonil k uchu. Vlasy jí stále voněly tou stejnou osobitou vůní jemnosti a nevinnosti. Byla to pořád ona. Věděl jsem, že chce bojovat a hodlal jsem bojovat s ní.

,,To zvládneme, Ashley, slibuju," zašeptal jsem a sevřel ve volné ruce polštář, na kterém ležela.