Revolta ✔️

43. kapitola

Nicolas

,,Zastav, kurva!" zakřičel jsem na Matta, který mě kupodivu poslechl. V té tmě jsem mu na dálku neviděl do obličeje, ale dokázal jsem si představit, jak se tváří.

,,O co tu, sakra, jde?" zavrčel jsem, když se ke mně začal přibližovat. Snažil jsem se na sobě nedát znát, jak moc jsem měl nahnáno.

,,Začneme tím, že se představíme," řekl, když ke mně došel a já pod světlem pouliční lampy uviděl jeho tvář. Nebyl to Matt. 

,,Mé jméno je Mattův komplic." 

,,Jděte s těmi hrami do prdele!"

,,Tohle není hra. Tohle je život," zachraptěl s nepřirozeně vyvalenýma očima a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, střelil se do hlavy.

,,Kurva!" 

V mžiku jsem od zastřeleného muže odskočil, jako by mi i na ten metr dal svým činem elektrický šok. Rána ze zbraně ještě doznívala ve vzduchu a já i přes zamlžený úsudek slyšel v podvědomí jediné slovo. 

Ashley!

Rozběhl jsem se po roztřesených nohou zpátky ke klubu a skutečně doufal, že se Ashley nerozhodla běžet za mnou. Doufal jsem marně. U klubu jsem našel jen záchranku, která zrovna nakládala postřeleného barmana, a Willa sedícího na schodu před vchodem.

,,Kámo?" oslovil jsem ho a šťouchl ho do ramene. Úlekem sebou trhl a promnul si zarudlé oči. Nevěděl jsem, jestli spal nebo zadržoval slzy.

,,Kde je Ashley?" vychrlil jsem na něj a vynervovaně se rozhlížel kolem sebe.

,,Běžela za tebou."

Rozzuřeně jsem ho popadl za ramena a donutil ho postavit se.

,,Nic mi neříkej, Nicolasi! Nechce mě vidět. Neodpustila mi a už se to nejspíš nezmění," řekl a odstoupil ode mě. ,,Na nic se mě neptej, nic ode mě nečekej. Vždyť mě znáš. Víš, jaký jsem..."

,,Ne, neznám. A to je ten kámen úrazu... Víš co? Nechme těch řečí. Raději mi pomoc najít Ashley," přikázal jsem mu a rozběhl se směrem k našemu hotelu, kde jsem měl možnost vypůjčit si auto.

,,Chceš ji hledat v autě?"

Nechtěl jsem mluvit o tom bláznovi, co si prostřelil hlavu, a proto jsem se rozhodl Willovu otázku ignorovat. Rozhodně jsem nehodlal běhat venku po svých.

Ashley

Probudila jsem se do tmy, kterou jen občas přerušovala světla zvenku, a s pulsující hlavou se převalila na druhý bok. Musela jsem být ještě omámená, protože mi zprvu vůbec nedocházelo, že tu není něco v pořádku.

Nakrčila jsem čelo, když se mi do nosních dírek dostal kouř z doutníku. Snažila jsem se vzepřít na loktech, ale v rychle jedoucím autě to šlo těžko.

S tichým zaúpěním jsem si pomalu položila hlavu zpátky na sedadlo a zaposlouchala se do hlasů vycházejících z předních sedadel. Ti muži netušili, že jsem byla při vědomí.

,,Vymkne se ti to z rukou," slyšela jsem varovný neznámý hlas.

,,Drž hubu a soustřeď se na svůj úkol!" zavrčel jiný hlas, který jsem ale poznala. 

To je Matt, proběhlo mi hlavou, ale nezmohla jsem s tím zjištěním vůbec na nic. Opět jsem upadla do mdlob.