Revolta ✔️

31. kapitola

Nicolas

,,Ashley, od koho to máš?" zašeptal jsem a cítil, jak mě polévá studený pot.

,,Já nevím," vydechla a v očích měla vepsané šílenství. Byla někdo úplně jiný. Byla v transu.

,,Prosím, přestaň na mě mířit."

,,Pochybovala jsem. Celou dobu jsem pochybovala, že od tebe můžu čekat něco dobrého. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jsi to byl právě ty, kdo mi zmařil relativně stabilní život. Můj bratr byl to jediné, na čem mi opravdu záleželo a tys mi ho sebral." 

Tak to nebylo!

,,Za volantem jsem neseděl já, ale Orlando. Chtěli jsme mu jen pomoct, přísahám Bohu."

Nevěřícně vyvalila oči. ,,Nepřísahej Bohu! Nemáš v sobě ani špetku víry, tak neplácej blbosti! Ne v tuhle chvíli, kdy stačí zmáčknout spoušť a všechny ty tvé údajné výčitky svědomí půjdou do pekla i s tebou!"

,,Necítím se jako vrah. Byl jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Všichni tři jsme se díky osudu dostali do špatné situace, která nejde vzít zpátky. Ale, Ashley, Will je úplně ten poslední, kterému bych záměrně ublížil. Oba víme, že on byl magor. Kdybych se za ním s Orlandem nevydal, byl by tuplem mrtvý."

,,Můžeš říct cokoliv, ale na situaci to nic nezmění," zavrtěla hlavou, na čele zlobnou žílu.

,,Jsem jenom člověk, Ashley," ztěžka jsem polkl a na chvíli zavřel oči. Cítil jsem, jak mě na tváři šimrají slzy. ,,Děláme chyby... Já..."

Nevěděl jsem, co jí mám říct. Všechno to byly jen řeči, které nic nového přinést nemohly. Musel jsem vypadat jako naprostý zoufalec, kterým jsem v tu chvíli v podstatě byl.

,,Tak mi pověz, proč jsi chtěl Matta oddělat? On je snad taky jen člověk, ne?"

Celé tělo jsem měl v křeči. ,,Já ho ale nezabil. Jednal jsem z impulzivity."

Její ruka, ve které držela zbraň, sebou trhla.

,,Já teď taky jednám z impulzivity! Ale je mi to ukradený, slyšíš? Je mi to jedno!" zakřičela a hlasitě se rozbrečela. ,,Vždycky se nechal strhnout k těmhle věcem, ale nikdy nic nezačal sám! Kdo ho teda do toho svinstva zatáhl? Kdo za tohle všechno může?!"

,,Nemůžeš přece vědě-"

,,Já nevím! Nevím to, Nicolasi! To ty mi řekni, jestli mířím na člověka, který má na svědomí mého bratra!" 

Vzlykala stále hlasitěji a já začal mít obavy o její zdraví.

,,Nechtěl jsem to tak, Ashley. Opravdu mě to moc mrzí. A ano, to já jsem ho do toho všeho zatáhl. Stejně jako jsem zatáhl tebe do téhle situace," přiznal jsem a obličej se mi zkroutil potlačovaným pláčem. Díky ní jsem najednou úplně přehodnotil situaci. Ze vteřiny na vteřinu jsem se začal cítit jako vrah.

Na chvíli jsem sklopil pohled k zemi a vážně čekal, že mě prostě zastřelí. Místo toho jsem ale uslyšel úplně jinou ránu a spatřil zbraň odhozenou na koberci. 

,,Proč je to takhle?" zašeptala a já k ní zvedl pohled. Stále se dívala na zbraň, kterou mě ještě před chvílí ohrožovala. Už nebrečela, ani jí netekly slzy, ale ramena se jí třásla jako při poctivém záchvatu pláče. Chtěl jsem si ji schovat do náruče a oběma nám nalhávat, že bude zase všechno v pořádku. Na to jsem ale neměl dostatek sil ani odvahy. V tu chvíli nešlo o obyčejný konflikt.

Ale to zvládneme. Nějak to spolu vyřešíme.

,,Co bys řekla na to, kdybychom před tímhle vším na chvíli utekli?"

Před pěti lety

,,Zkus tohle," řekl jsem celý vysmátý a podal Willovi zapálené brko.

,,Není mi dvanáct. Už jsem to dělal," uvedl na pravou míru a hodil trávu do vody, čímž si ode mě vysloužil nesouhlasný pohled.

,,Hádám, že mi teď řekneš, jak se za tohle budu v budoucnu smažit," zasmál se svému vtipu a opřel si hlavu o roh pravoboku mé plachetnice, kterou jsem od jeho smrti odepsal ze svého života.

,,Víš, o čem jsem tuhle přemýšlel, když jsem viděl sestru, jak se při spaní neklidně vrtí na gauči?"

Provokativně jsem nadzvedl obočí. ,,Když už jsme u té tvé sestřičky, kdy ji poznám?"

Místo odpovědi se na mě jen ušklíbl a napil se piva. Pak začal mluvit o předešlém tématu, které velmi snadno přehlušila má frustrace z jeho nedůvěry. Znali jsme se spolu několik týdnů, dalo by se říct pár měsíců, a on mi přesto nechtěl představit jediného člena své rodiny. Mnohokrát předtím mi řekl, že by svou sestru nikdy nezapletl do ničeho z toho, co jsme dělali, a kdyby ano, nikdy by si to neodpustil.

Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhlo až jeho prohlášení: ,,...a především tě nevydá."

Narovnal jsem se do sedu a vzal si z přenosné chladničky další pivo. ,,Kdo mě nevydá?"

,,Seattle. Když přejedeš hranice Seattlu, nevydají tě. A to by se ti jako zločinci mohlo hodit. I mě, když už jsme u toho. Ochránil bych svou sestřičku."

O vydávání a nevydávání zločinců jsem se nikdy moc nezajímal. 

,,Jednou tam spolu zmizíme."

,,Teď mluvíš o...?"

Usmál se a poplácal mě po rameni. 

,,Teď mluvím o sobě a sestře. Musím ji udržet v bezpečí, a to za každou cenu," řekl neoblomným tónem a vypil láhev až do dna.

Pozoroval jsem ho se svraštěným obočím a přemýšlel, proč se většina našich konverzací stočí k jeho sestře, a to navzdory tomu, že nechce, abych ji poznal. Postupem času mi to ale začalo docházet. Jemu prostě nezáleželo na ničem jiném než na ní. A teď byl čas na to, abych od něj tuto roli převzal i s úroky. Bůhví, že jsem to měl udělat už dávno.

Vyřeším to s ní, Wille. Udržím ji v bezpečí.