Revolta ✔️

53. kapitola

Ashley

Seděla jsem mezi Nicolasem a svým bratrem a krčila se neblahým očekáváním toho, co přijde. Oba byli napjatí jako struny, oba mlčeli, ani se nehnuli.

Začínala jsem ztrácet trpělivost, ale přišlo mi jako naprostá sebevražda cokoliv říkat. Co jsem koneckonců měla říct? Nevěděla jsem, o co běží. A i kdybych věděla, nechtěla bych se ptát. Had se bosou nohou dráždit nemá.

,,Vážení cestující..." 

Automaticky jsem přestala vnímat, protože mě tyto informace nezajímaly. Ani když letušky ukazovaly únikové východy, mě to nezaujalo natolik, abych jakýmkoliv způsobem reagovala. Byla jsem omotaná tím imaginárním provazem, kterým mě muži po mém boku nevědomky stahovaly tak silně, až jsem měla pocit, že se mi krátí dech.

,,Proboha, řekněte někdo něco," vyšlo mi samovolně z úst a vzápětí jsem ztuhla ještě víc. Věděla jsem, že Will s Nicolasem už mluvil. Řekl mu toho poměrně dost vzhledem k tomu, jak dlouho se drželi v postranní a mě k sobě nepouštěli.

,,Taky mám snad právo něco vědět, ne?" vyprskla jsem. Možná jsem minimálně Nicolasovi trochu křivdila. Ten byl ke mně upřímný víc, než jsem si zasloužila. Vadilo mi ale, že zrovna v tu chvíli mlčel. A to hodně vytrvale. Jako by mu někdo vyřízl jazyk. A já bych se v tomhle šílenství něčemu takovému příliš nedivila...

,,Nechci, abys byla ještě víc vyděšená, Ashley," řekl Nicolas tiše a já se zabořila hlouběji do sedadla. 

,,Já to zvládnu. Řekni mi aspoň něco, protože tohle je dost skličující," přiznala jsem a doufala, že mi mou upřímnost oplatí stejnou měnou.

Nicolas chvíli opětovával můj pohled a pak mě zničehonic letmo políbil na rty. Překvapením jsem trochu pootevřela pusu a chtěla ho pozvat dál, jenže on se až příliš brzo odtáhl a pohlédl na Willa. Následovala jsem jeho pohled a s úsměvem přejela špičkou ukazováčku po hřbetu Willovo žilnaté ruky.

,,Pamatuju si, že jsi mi říkal, abych ti nevěřila," zašeptala jsem a stále v klidu opětovávala jeho pohled. Tvářil se odměřeně, ale v jeho očích byla jasná bratrská láska.

,,Já ale na tohle hrát nehodlám. Věřím ti, jasný? Bránil jsi mě i Nicolase před tím hajzlem, co mě zdrogoval. Všechno jsem to slyšela a vím, že ty ošklivosti, co jsi řekl, nebyly míněné proti nám. Bylo to kvůli bezpečí těch, na kterých ti záleží. A to má pro mě velkou hodnotu. Větší než si myslíš, víš?" řekla jsem tichým, ale pevným hlasem a pak stáhla ruce ke svému klínu a tam je už nechala.

,,Zkrátka mi přijde fér, abyste se k tomu, co se teď odehrálo, vyjádřili přede mnou... a nejen mezi sebou. Je to fér, uznejte," naléhala jsem a stále dokola se dívala z jednoho na druhého, až se mi trochu roztočila hlava.

,,Dobře," vydechl Will nakonec a tím si upoutal veškerou mou pozornost.

,,Víš... jsem rád, že mi věříš, protože vím, že svá slova nevezmu zpátky. Takže pokud bys mi nevěřila, musel bych změnit tvůj názor, abys ve mně viděla ochránce."

Pomalu jsem přikývla a vstřebávala jeho slova. ,,A proč jsi to tak najednou přehodnotil?"

Opřel si hlavu a zadíval se na malý televizor před sebou, kde zrovna běžel nějaký film. ,,Požádala mě o to Leila. Až od Nicolase jsem se dozvěděl, že je to jedna z Krásek noci v té vaší agentuře, kde jsi byla i ty."

Znovu jsem přikývla a přemítala, co si asi o tomhle mém činu Will může myslet. Na Leilu jsem si taky nemohla vzpomenout. Moje jediná vzpomínka na ní v tu chvíli byla... nehezká. To, jak ten krutý Matt držel nevinnou ženu pod krkem, bylo k zblití.

,,Poprosila mě, ať se o tebe s Nicolasem postarám. A já to musím dodržet už kvůli tomu, že...," zadrhl se a pak zavrtěl hlavou. Všimla jsem si slz, jež se mu leskly v očích a opatrně k němu vztáhla ruce. Když rychle zavrtěl hlavou a dal mi tak najevo, že nechce, zase jsem je spustila do klína.

,,Proč brečíš?" zeptala jsem se a najednou ucítila na pravém rameni Nicolasovo ruku.

,,Nech ho," zašeptal a já se od něj nechtě odtáhla, aby se podívala pro změnu na Nicolase.

,,Ale čeho?"

Nicolas si přejel zuby po spodním rtu, očividně zvažoval, co mi má říct. ,,Leila... ona... se pro Willa obětovala."

Dvakrát jsem otevřela a zase zavřela pusu, aniž bych vydala třeba jen hlásku. Nakonec jsem přece jen promluvila. ,,To nechápu."

,,Vyprovokovala Matta s Anabele, aby tím odlákala pozornost od Willa a dala mu šanci na útěk. Nechtěla, aby jsi ztratila někoho dalšího."

,,No... ale...?"

,,Když jsem vybíhal ven, slyšel jsem, jak jí zastřelili," zašeptal Will hlasem, který byl od vzlyků nezvykle chraplavý. Opatrně jsem se otočila na svého bratra, jenž bojoval s návalem emocí a třebaže jsem si zkrátka nemohla vzpomenout na nic, co by se Leily týkalo, i tak jsem jí najednou znala. Dobrosrdečná, odvážná... a šílená. 

Jak to dokázala? Jak dokázala samu sebe přesvědčit, že má odvahu riskovat vlastní život? Co riskovat... Muselo jí být jasné, že jde na popravu.

,,Tohle není tvá vina, Wille. Ona chtěla ochránit mě, ne tebe. Chápeš? Jen jsi utekl. Neudělal jsi nic špatného," snažila jsem se ho přesvědčit, jenže on jen frustrovaně a poněkud rozzuřeně rozhodil rukama.

,,Jenže já neutekl poprvé, Ashley! Naposled jsem takhle opustil tebe, nehledíc na to, jestli zemřeš nebo beze mě dokážeš přežít."

,,To není totéž," stála jsem si na svém a jeho poznámka mě nevyvedla z míry, protože jsem už hodně z téhle části mého starého já věděla od Nicolase.

,,Máš pravdu. Je to ještě horší, protože tenkrát nikdo důležitý o život nepřišel. Jen ten pobuda v autě, o kterém si Matt myslel, že jsem to já," zavrčel a já se na chvíli nechala pohltit tím mrazem, který mi přejel po páteři. Ten muž v autě byla nová informace. Jenže naštěstí ne tak strhující, abych se tím nechala vyvést z rovnováhy.

,,Wille, každý dělá činy, které dávají věci do pohybu. S tím se zkrátka musí žít," řekla jsem a znovu se natáhla k jeho ruce. Tentokrát jsem ho za ní pevně chytila a cítila, jak se mi Nicolas přitulil k zádům a opřel si bradu o mé rameno.

Můj bratr se díval z Nicolase na mě a zase naopak, až se mu nakonec na tváři vyloudil nepatrný úsměv, který byl pro mě jako kyslíková maska v zaneřáděném ovzduší.

,,Začneme znovu," zašeptal a pak si promnul ruce. 

,,Až tohle letadlo vyletí do vzduchu, bude to nový začátek. Očista. A až přistaneme v Miami, New York už pro nás nebude existovat. Stejně tak Matt, Anabele nebo cokoliv, co se nám kdy v New Yorku přihodilo a co nás bolelo, ať už fyzicky nebo duševně. Zkrátka to nebude existovat. Jasné?" zeptal se Will už s viditelným úsměvem a já si s ním na to po chvíli váhání plácla. Stejně tak i Nicolas, který se na mě pořád tiskl.

Nebyla jsem ale zcela upřímná. Měla jsem výhodu. Já si toho moc nepamatovala. V podstatě nic. Jen jsem měla informace. Ale nechat všechno za sebou znamenalo zapomenou i na Leilu a na její obdivuhodný hrdinský čin, když zachránila mého bratra. Nikdy jsem na to nehodlala zapomenout.