18. kapitola

14.9K 799 23
                                    

Nicolas

,,Nehraj si na hrdinu," domlouval mi Orlando, ale já ho sotva poslouchal. Bez okolků jsem nasedl do svého BMW a vzal to prudce doprava, takže jsem si vysloužil hned několik zatroubení.

,,Kam čumíš, debile!" zanadával jsem a snažil se udržet si nějaký zatracený nadhled a klid, v čemž mi, mimo jiné, nepomáhala ani kolona aut přede mnou.

Trhl jsem sebou při zvuku známého vyzvánění na telefonu a rychle ho zvedl.

,,Nicolasi-" začal Orlando, ale já ho přerušil svým: ,,Nemáš tušení, čeho jsou ti grázlové schopni!"

,,Dovolím si nesouhlasit."

,,Na tom nezáleží. Ashley s nimi nesmí zůstat," zašeptal jsem, jako bych měl obavy, že mě někdo může slyšet.

,,Nicolasi..."

Skousl jsem si spodní ret a zavrtěl hlavou. Pak jsem ukončil hovor, aniž bych mu řekl cokoliv dalšího. S nervy v kýblu jsem bubnoval prsty do volantu a hypnotizoval vozy před sebou. V rychlosti jsem se zamyslel, jestli neexistuje nějaká jiná cesta, která by byla rychlejší, a pak jsem udělal s autem nepovolený manévr, při kterém pneumatiky hlasitě zaprotestovaly. Jak jsem tak projížděl úzkou uličkou, bar Eso mě donutil prudce zabrzdit. Pneumatiky opět zakvílely. S pohledem upřeným na budovu jsem si vybavil ten nedávný pozdní večer, kdy jsme ji s Orlandem konečně vypátrali. Seděl jsem v opačném rohu baru, v řadě boxů, které obsluhovala její kolegyně.

Mohl jsem ji pozorovat jen z dálky, ale i větší vzdálenost stačila k tomu, abych si uvědomil, jak zoufale se podobá svému bratrovi.

Z této hrozící nostalgie mě naštěstí zachránilo opětovné vyzvánění telefonu. Zařadil jsem zpátečku a rozhodl se tu dopravní zácpu přetrpět. Pak jsem aktivoval hands free a přijal cizí hovor.

,,Wish," ohlásil jsem se.

,,Jak milé s tebou zase mluvit, Nicolasi."

Bezděky jsem stiskl volant pevněji a zaťal zuby. ,,Kde je?"

Na druhé straně nastalo krátké ticho a pak spokojený smích. ,,Co kdybys mi nejdřív řekl, jestli máš zboží?"

,,Orlando ho má mít."

,,A má ho?"

Stiskl jsem víčka k sobě a začal si pomalými pohyby mnout kořen nosu. ,,Matte-"

,,Tak má ho?!"

Věděl jsem, čeho je schopen. Musel jsem lhát, aby nebyl život té nebohé dívky ještě víc v sázce.

,,Ano, má."

,,Zničehonic, co?"

,,To už jde mimo tebe. Dostaneš ho. Mám ale podmínku, od které neustoupím."

Nastalo dlouhé ticho. ,,Jakou?"

,,Místo předání rozhodnu já a dokud nebude Ashley na pět metrů od tvého bratrstva kočičích pracek, tak ti to zboží prostě nepředám."

,,To je víc podmínek."

,,Bez keců."

,,Ha! Můžeš mi říct, v jaké konkrétní oblasti je ta kurva tak dobrá? Jaká poloha jí nejvíc jde?"

Stiskl jsem volant tak pevně, až se mi pod dlaněmi scvrkl tmavý potah. ,,Dohodneme se?"

,,Nevím..."

No tak!

,,Ale víš."

Slyšel jsem, jak hrubě vydechl, a bylo mi jasné, že to v něm začíná vřít. Nechtěl jsem, aby to odnesla Ashley, ale momentálně jsem s tím nemohl nic dělat, což mě ničilo.

,,Dej mi i čas, když už ses rozhodl pro určení místa."

Překvapeně jsem nadzvedl obočí a odkašlal si. ,,Za půl hodiny na parkovišti Show Beach."

,,Mezi takovým davem lidí?"

,,Zapomeň na jakékoliv hlouposti. Rozuměl jsi dobře?"

Hlasitě se zasmál. ,,Mě občas až fascinuje, jakého ze sebe děláš frajera. Ale máš to mít."

S tím ukončil hovor.

Kolona aut se konečně hnula. Vzal jsem to jako dobré znamení, abych se trochu uklidnil a šlápl na pedál, čímž jsem ventiloval adrenalin, který mi proudil v žilách. Překračovat povolenou rychlost pro mě bylo naprosto pasé. Už dlouho jsem porušoval mnohem tvrdší zákony.

O patnáct minut později jsem zastavil na veřejném parkovišti před pláží. Byla už pár hodin tma, takže jsem na moře neviděl. Zato jsem slyšel jeho šum, což mě... Ne, bylo to k ničemu. Vůbec mě to neuklidňovalo.

Ujistil jsem se, že mám tmavá skla a začal jsem v pravidelném rytmu mlátit hlavou do opěradla. Věděl jsem, jak je nebezpečné Matta podvádět, ale radši budu utíkat s Ashley než sám.

Aspoň nebude mít jako rukojmí nevinnou holku, která ke všemu patří mně.

Někdo mi zaťukal na okénko a já otevřel oči. Ashley ani nečekala na mou reakci a přeběhla k místu spolujezdce, kam se nakonec posadila. Měla opuchlé rty, zarudlý obličej, odřenou tvář, rozcuchané vlasy a na sobě stále můj župan.

Proboha.

Okamžitě jsem nastartoval, ale ona mi překryla pravou ruku dlaní. ,,Je to zkouška, Nicolasi! Nemůžeš jen tak odjet, když jsou tady. Jak asi myslíš, že jsem našla tvé auto, když ho neznám?"

Kruci, to je pravda...

,,Proč se znáš s takovými lidmi?" špitla tenkým hláskem a na líci jí dopadla slza.

,,Nemám to zboží," řekl jsem a její předchozí otázku ignoroval.

Vyvalila ty své šedomodré oči a hlasitě polkla. ,,Co budeš dělat?"

Zavrtěl jsem hlavou a s hlubokými nádechy a výdechy hleděl do neurčitého bodu před sebou. Snažil jsem se vyhecovat.

,,Odpusť mi, že jsem tě do toho zapletl," zachraptěl jsem a znovu nastartoval.

Revolta ✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat