Revolta ✔️

58. kapitola

Ashley

,,Byl v tom autě," povzdechl si Will a já zvedla pohled od své kávy k němu. 

,,Kdo?"

,,Jeho bratr."

Překvapením jsem narovnala záda. ,,Matt měl bratra?" 

Začalo mi to dávat o něco větší smysl, ale pořád to nebylo dostatečné. ,,Zabili jste ho, a proto se vám za bratra chce pomstít? Já myslela, že jde o drogy..."

,,Jde i o drogy," připustil a lokl si své extra silné kávy. Z alkoholu nakonec sešlo a já byla vlastně ráda. 

,,Ale především jde o jeho bratra. Věděl jsem, že ho má, ale třeba Nicolas to neví doteď. Utloukl by mě k smrti, kdyby zjistil, že jsem záměrně nahnal Mattova bratra tam, kde jsem měl být já," zašeptal a já bezbarvě opětovala jeho pohled.

,,Zabil jsem ho, jasný? To já ho tam nahnal a Matt zapálil jeho auto v domněnce, že jsem tam seděl já."

No páni. 

,,Byl... byl ten jeho bratr stejný jako Matt?" zeptala jsem se a přemítala, jestli mě vůbec zajímá odpověď. Ale co jsem komu namlouvala, byla jsem zvědavá na všechno ohledně tohoto šílenství.

,,On ale ani Matt nebyl takhle krutý, dokud se nestalo to, co se stalo. Mstí se za bratra a tuhle pomstu jsem rozpoutal já. To já mám ležet v nemocnici v bezvědomí," řekl a já ho hrubě chytla za ruku, kterou měl položenou na mramorovém stole.

,,Přestaň! Kdyby jsi tam ležel, ublížilo by mi to," zavrčela jsem potichu a on se mi zaujatě podíval do očí.

,,A to, že je v bezvědomí Nicolas, ti neubližuje?" zeptal se naprosto zbytečně, protože odpověď znal. Já to ale nechápala.

,,Proč mi pokládáš takové otázky?"

Chvíli se díval na to, jak mu svírám dlaň a pak zavrtěl hlavou. 

,,Já nevím. Prostě jsem toho za posledních pár let natropil až příliš. Přijdu si jako ten největší slaboch, což konec konců jsem," řekl a spočinul pohledem opět na mně. ,,Nikdy si neodpustím, že jsem tě opustil."

Krátce jsem přikývla a bezděky trochu sarkasticky mlaskla. ,,Já ti to taky nikdy úplně neodpustím, Wille. To ale na druhou stranu rozhodně neznamená, že bych tě neměla ráda. ... Hej, koukni se na mě. Já tě mám ráda, rozumíš?"

Nepatrně přikývl a hbitě se vtlačil na stranu, kde jsem seděla já, aby mě mohl obejmout. Tiše jsem se v jeho náruči zasmála a potlačila slzy.

,,Já už chci, aby se probral," zašeptala jsem mu do ucha a cítila na krku Willův horký dech. Jeho přítomnost mě uklidňovala, což byl asi ten největší důkaz, že jsem ho i po tom všem měla pořád ráda. 

,,On se probere, neboj."

Bála jsem se, ale věřila jsem Willovi jeho slova. Bylo zvláštní stát na druhé straně zdi. Bezděky jsem přemýšlela o bolesti, kterou musel Nicolas cítit, když jsem byla v bezvědomí já. A co hůř, když jsem se probrala, ani jsem nevěděla, kdo Nicolas je.

Při té nové myšlence jsem se od Willa prudce odtáhla, abych mu viděla do očí. ,,Můj Bože! Nemůže mít taky... to... to..."

,,Co?" pobídl mě a uklidňujícími pohyby mi třel ramena.

,,Amnézii," vydechla jsem trhaně a byla z té představy celá rozklepaná.

,,,Mohl by mít... no... nějaké výpadky paměti určitě mít může. Až se probudí, nemusí si ze začátku pamatovat posledních pár dní. Ale vyloženě amnézie, kterou jsi měla ty..."

,,Ty to nevíš. Jen se mě snažíš uklidnit," začala jsem panikařit.

,,Ne, nevím, Ashley. Já nejsem doktor. Ale věřím, že tohle se nestane."

,,Asi bych vážně potřebovala toho panáka," zabručela jsem a Will mi se smíchem podal kafe.

,,Žádný alkohol. Pij," nařídil a já poslechla.

Trochu jsem se lekla, když se Willovi v kapse ozval telefon. Pohlédl na cizí číslo a věnoval mi pohled plný adrenalinu. 

,,Ano?... A on...? Jistě, rozumím, hned jsme s Ashley tam," řekl podivným tónem a ukončil hovor.

,,Co je?"

Mlčky se zvedl a začal se soukat do rukávů od bundy.

,,Wille!"

,,Teď ne. Teď rychle pojď."