Revolta ✔️

36. kapitola

Ashley

Procházela jsem se po náměstí a mermomocí se snažila nepřemýšlet o tom, co má ta žena s Nicolasem společného. Děsilo mě to. Užíralo mě to. Ničilo mě to. 

Kvůli tomu jsme sem přece nejeli.

S napjatou čelistí jsem kopla do zamrzlého kusu sněhu a snažila se dostat myšlenkami někam jinam. A jak jsem se tak procházela mezi skupinami neznámých lidí a pozorovala zamilované páry v objetí, znovu jsem pocítila nutkání utéct. Jenže kam jsem měla utíkat?

Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vydala se zpátky k trhům. Neuvažovala jsem nad tím, co bude, až dojdu k Nicolasovi a té přemalované ženské. Nepřemýšlela jsem nad tím, co řeknu. Nepřemýšlela jsem nad ničím. Prostě jsem jen šla.

,,Uvažuj nad tím," zaslechla jsem hluboký hlas Nicolasovy společnice a než jsem k nim došla, už se stihla zvednout a odejít. Zdrženlivě jsem si přisedla na místo, kde před chvíli seděla ona a nenápadně se ošila odporem. Slyšela jsem jeho nepravidelné dýchání a přemýšlela, o co jsem přišla. Evidentně se nedozvěděl nic dobrého a já nevěděla, jak ho pobídnout k mluvení.

,,Nicolasi?" oslovila jsem ho a instinktivně se přikrčila. Vypadal, že každou chvíli někoho uhodí a já byla nejblíž.

,,To je neuvěřitelný," zašeptal. Nebyla jsem si jistá, jestli mluvil na mě. Spíš to působilo jako samomluva.

,,Co je neuvěřitelný?"

,,Půjdeme pryč," řekl po celé věčnosti a naprosto ignoroval mou otázku. Řekla jsem si, že nemá cenu se ho na něco ptát, protože se mnou stejně nebude mluvit, jenže jsem to nedokázala přijmout. Vzhledem k tomu, že mě ta cizí ženská poslala pryč, okamžitě tím ve mně vzbudila zvědavost. I kdyby se mě to vůbec netýkalo, stejně jsem chtěla znát téma jejich hovoru. Podle Nicolasova výrazu zřejmě neprobírali dnešní počasí nebo zdejší trhy.

Cestu k hotelu jsme absolvovali během pěti minut a já měla u vchodu tendenci předklonit se a zapřít si dlaně o kolena.

,,Proč jsi se tak hnal?" neudržela jsem se a zavrčela na něj. On to ale opět ignoroval a chytil mě za ruku tak pevně, že jsem sice mohla protestovat, ale bylo by mi to k ničemu. Nechala jsem se zatáhnout až k výtahu a v kabince si pak uvědomila, jak se atmosféra mezi námi dokázala během hodiny změnit. Předtím jsme se smáli Nicolasově tendenci naťukávat kód jeho apartmánu a teď jsme se oba dusili nedýchatelnou atmosférou.

Nicolas

Jednou jedinou větou se můj život podělal od A až do Z. Přál jsem si, aby to byl jen hloupý vtip, ale peníze v kapse mého kabátu mi nedovolovaly v něco takového doufat. Vrátila mi peníze za potrat. Mohla samozřejmě blafovat, jenže já ji znal jako své boty a jedna z jejích nejsilnějších vlastností byla nepředvídatelnost. Nevěděl jsem, jak daleko dokáže zajít, ale bylo mi jasné, že jestli skutečně zašla až takhle daleko, tak mi zkomplikovala život takovým způsobem, jaký by mě nikdy nenapadl. V hlavě jsem si nesl už tak dost myšlenek, které mě užíraly. Cítil jsem se kvůli tolika věcem tak zatraceně provinile a teď jsem si díky Anabele chtěl omlátit hlavu o zeď.

,,Nech mě chvíli o samotě, dobře?" řekl jsem, zatímco jsem kráčel apartmánem směrem k balkonu. Překvapilo mě, když se Ashley zjevila u výsuvných dveří, i když jsem ji žádal, aby mě nechala. Stále na sobě měla kabát a čepici mačkala mezi prsty. Chvíli jsem sledoval, jak její blonďaté vlasy vlají ve štiplavém ledovém větru a pak jsem nasucho polkl. Bylo zřejmé, že chtěla, abych s ní o tom mluvil, jenže to nešlo. Hlasivky se mnou nechtěly spolupracovat.

Chvíli jsem pozoroval páru, která mi vycházela z úst, a pak jsem se Ashley zahleděl do očí. Očividně to stále chtěla vědět, a tak jsem jen krátce zavrtěl hlavou a zavřel oči. Netrvalo dlouho a už jsem slyšel její tiché kroky, které se ode mě vzdalovaly. Pak práskly dveře a já mohl jen doufat, že si chce pouze pročistit hlavu. Po chvíli jsem oči otevřel a mermomocí potlačoval nutkání do něčeho uhodit. V tu chvíli mi zazvonil mobil, který oznamoval příchozí zprávu. Byla od Orlanda.

Matta pustili před hodinou z nemocnice.

Ashley

Vzhlédla jsem k mrakodrapu, který se tyčil nad mou drobnou postavou. Jako kdyby ta budova byla odrazem mých problémů. Všechno mi přerůstalo přes hlavu, a navzdory svému zoufalství jsem se musela krátce usmát nad tím, jak je tohle příhodné. 

Jak jsem tak přemýšlela nad svou situací a snažila si v hlavě urovnat myšlenky, zase jsem toho muže zahlédla. Toho, kterého jsem už dnes viděla z okna. Byl ke mně zády a vybíral peníze z bankomatu, ale já i tak viděla částečně jeho profil a sama sebe se v duchu ptala, proč se takhle dobrovolně ničím. Už jsem se chtěla vzdálit, jenže pak ten muž vrátil kartu do peněženky i s hotovostí a otočil se ke mně čelem. Naše oči se setkaly a v tu chvíli všechny mé pocity nahradil šok. Absolutní šok. Končetiny mi změkly, hlava se mi zamotala a já byla na pár vteřin přesvědčená, že omdlím. 

Tohle nemůže být pravda, pomyslela jsem si, ale pak se mi vybavila ta zbraň, ten řetízek, ten dopis... 

Zapotácela jsem se a se slzami v očích pootevřela pusu.. 

,,Wille," zašeptala jsem a ucukla pod neuvěřitelnou tíhou pouhé jediné slzy, která se mi začala kutálet po tváři.