Revolta ✔️

27. kapitola

Ashley

Ucítila jsem, jak mi tečou slzy po tvářích. Celá jsem se chvěla. Nedokázala jsem si ani připustit, že by mohl Will žít. Vytvořila bych si tak klamnou naději, a roztrhalo by mě to na cucky.

S tichým zavzlykáním jsem popadla zbraň a strčila si ji do vnitřní kapsy kabátu společně s řetízkem. Dopis jsem roztrhala. Ať ho psal kdokoliv, nebylo to vtipný!

Měla jsem sucho v puse, ale žaludek byl na vodě jako ještě nikdy. Pomalu jsem vyšla na vzduch a nechala si na obličej dopadnout několik vloček. Nemohla jsem si odchytit taxíka. Neodkázala jsem si představit, že bych byla uzavřená ve stísněném prostoru.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se, že půjdu pěšky. Jenže jsem udělala sotva dva kroky a už se mi za zády ozvalo zuřivé zatroubení. Bylo mi hned jasné, kdo to je a pohotově jsem vymýšlela nějakou uvěřitelnou lež, abych se vyhnula dlouhému rozhovoru o dopise a zbrani.

Řetízek bude z Nicolasova pohledu nevinou záležitostí. Aspoň doufám.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a otočila se na patě, načež jsem uklouzla po náledí a spadla na zadek. Při tom pádu se mi zbraň zaryla do žeber a já jen taktak potlačila nutkání zasténat bolestí.

Sakra, au!

,,Jsi v pořádku?" zeptal se Nicolas stroze, ale slyšela jsem v jeho hlase náznak starosti. Opatrně mě vzal do náruče a došel k autu.

,,Klidně mě můžeš postavit na zem. Jsem v pořádku."

Neodpověděl, ani nijak nezareagoval. Jen mě posadil na sedadlo spolujezdce, připoutal mě a zavřel za mnou dveře. Nohama dupajícíma o podlahu auta jsem přemýšlela, co mu vlastně řeknu. Bylo dost pravděpodobné, že se začne ptát. Aspoň jsem si to myslela. Právě proto mě tak překvapilo, když usedl na místo řidiče, nastartoval a jen mlčky sledoval silnici. Vůbec nemluvil, vůbec se neprojevoval, v obličeji výraz pokerového hráče, který mě přiváděl k šílenství.

,,Ty se mnou nemluvíš?"

Neodpověděl, ani se na mě nepodíval.

V neblahé předtuše jsem zaťala nehty do koženého sedadla pod sebou a rozhodla se dívat společně s ním na silnici. Před agenturou jsme byli naštěstí rychle, ale napětí neodpadlo. Cítila jsem ho ve stísněném prostoru auta a cítila jsem ho i na čerstvém vzduchu. Neměla jsem se Nicolase ptát, jestli se mnou nemluví, když to bylo tak zřetelné.

Mlčky jsem ho následovala k výtahu a zbaběle nechala pohled sklopený ke svým botám. Zvedla jsem oči až ve chvíli, kdy jsem uslyšela, jak se otvírají dveře od apartmánu. Nechal mě projít první a hned nato se mi postavil do cesty.

Už jsem otvírala pusu, abych mu řekla nějakou improvizační lež a kárala se v duchu za to, že začínám být stejně neupřímná jako on. Jenže pak mi výhled na něj zakryl jakýsi sametový šátek a to mě nadobro zbavilo slov.

,,Co to děláš?" zeptala jsem se zděšeně, ale nechala se odvést někam dozadu.

,,Nejsem trpělivý ani tolerantní, Ashley. To nemám v povaze. Chtěl jsem ti tuhle stránku svého života ukázat poklidnějším tempem, ale zrovna teď tě zkrátka musím potrestat."

Rychle jsem se mu začala vzpírat, ale neměla jsem proti němu sebemenší šanci. Ke všemu mě držel chytře za zápěstí, takže jsem si ani nemohla sundat šátek nebo co mi to přes ty oči dal.

,,Nicolasi, já tě varuju!"

,,To můžeš," řekl klidným hlasem a já slyšela, jak za námi zavřel dveře. Ať už jsme byli v jakékoliv místnosti, hezky to v ní vonělo. Ztuhla jsem, když mi sundal kabát a odhodil ho někam stranou.

Ta zbraň. Sakra, ta zbraň!

Bezděky jsem sebou trhla směrem, kterým jsem předpokládala, že odhodil kabát a hned nato překvapeně vyjekla, když mi dopadla Nicolasova dlaň na zadek. I přes legíny to štíplo. Měl sílu.

,,Nedělej si to ještě horší," zašeptal mi do ucha a v jeho tónu bylo slyšet vzrušení.

Sadista, projelo mi hlavou a celé tělo mi náhle zkoprnělo. Jako bych stála nahá v minusových zimních teplotách.

,,Proč to děláš? Před tímhle jsi mě měl varovat, ne?"

,,Ano, měl. Máš pravdu. Nicméně jsem přesvědčený, že bys mě stejně neposlouchala, třebaže by tu byla jasná hrozba trestu, takže v tom není žádný rozdíl."

Kousla jsem se do rtu, abych udržela pusu zavřenou, jenže jsem neodolala. ,,Spíš ses bál, že bych tě poté, co bys mi řekl pravdu, začala poslouchat. Tím pádem bys mě nemohl potrestat, co?"

Nastalo dlouhé ticho. Čekala jsem, jak zareaguje. Když mi pak začal pomalu svlékat oblečení, byla jsem stále ztuhlá a rovná jako svícen. Ruce jsem nechala podél těla a zadržovala jak slzy, tak otázky. Nemělo cenu s ním mluvit.

,,Ruce nad hlavu," přikázal a já ho poslechla. Cítila jsem, jak se mi kolem zápěstí obtočila kožená pouta a byla jsem ráda, že jsem zatím naživu. Nedokázala jsem si představit, co obnášejí sadistické tresty. V tu chvíli jsem věděla jen jedno - tohle Nicolasovi neodpustím. Na druhou stranu jsem ale netušila, jestli ho to vůbec bude zajímat.

Když se mi obě bradavky stáhly intenzivní bolestí, v šoku jsem otevřela pusu. Musel mi na ně připevnit svorky. Zapřela jsem se rukama o pouta a rozhýbala se jako žížala na háku, za což mě Nicolas silně kousl do zadku. To už jsem hlasitě zakřičela.

,,Nemůžeš tohle dělat!" zapřísahala jsem ho a bylo mi jasné, že začnu každou chvíli brečet. ,,Jsem žena a ne žádná panenka na hraní! A rozhodně nejsem submisivní!"

Jeho dech mě pošimral zezadu na uchu. ,,To už jsem zjistil."

Jeho dlaň opět dopadla na moje nyní už holé hýždě a já ucítila jak jeho ránu, tak i to kousnutí, které se kvůli kontaktu kůže na kůži opět ozvalo.

,,Jdi do hajzlu!"

,,Kde se to v tobě, sakra, bere?" zeptal se a zatahal za něco, co drželo dvě svorky pospolu.

,,Jsi krutý!" vzlykala jsem a cítila, jak se kraje šátku začínají máčet od slz. Když mi začal přejíždět po břiše něčím, co bylo zajisté peříčko, zatajila jsem dech. Jemně to šimralo, ale to bylo vše. Pak peříčko nahradilo něco studeného, s hrubší konzistencí, a švihlo mě to do břicha.

Au!

Přikázal mi, abych se otočila. Otupěle jsem ho poslechla a nemohla uvěřit tomu, že chce vážně zajít až takhle daleko. Jenže on neváhal a trefil mě přímo do rozkroku. Ani mi nedošlo, jak strašně jsem vlhká, než mi rozetřel vláhu po vnitřní straně stehen a pak mě těmi provázky švihl znovu. Nikdy v životě jsem nezažila takovou bolest, a přesto jsem v tu chvíli vyvrcholila. Nerozuměla jsem svému životu, a na to už jsem byla zvyklá. Nerozuměla jsem ani Nicolasovi, což se teď ještě prohloubilo, ale že už jsem nerozuměla ani svému tělu, to mě přivádělo k šílenství.

Cítila jsem, jak si mé nohy ovinul kolem pasu. Když mi pak sundal šátek, s úsměvem mi setřel slzy. Nedívala jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde vlastně jsme. Dívala jsem se jenom na něj, a to i přesto, že se mi to v tu chvíli neskutečným způsobem příčilo. Ale co jsem mohla dělat? Mé tělo ho chtělo i nadále, bylo naprosto odpojené od mé mysli, dělalo ze mě stroj. Nicolas ze mě dělal stroj. Takže když do mě vnikl až po okraj, mé tělo se tomu jemu s radostí poddalo.