Revolta ✔️

45. kapitola

Nicolas

Není nic horšího než jen stát a nečinně přihlížet. Já ale nic jiného dělat nemohl, protože tohle bylo skutečně nad mé síly. Třebaže jsem chtěl Ashley sebevíc pomoct, byl jsem naprosto bezmocný a ničilo mě to. Ničilo mě to víc, než dokážu vůbec popsat. Ani to popisovat nechci. Nechci popisovat tu šílenou bezmoc.

Seděl jsem na židli v čekárně celé hodiny a jen zíral před sebe. Ignoroval jsem telefonáty, ani jsem se nedíval, kdo volal. Bylo mi to jedno. 

,,Nicolasi!" ozvalo se přes celou halu a já poprvé za celou věčnost přesunul zrak z bílé stěny někam jinam. Když jsem zaregistroval Orlanda jdoucího rychlým krokem přímo ke mně, zkameněl jsem. Do té chvíle jsem vůbec nepomyslel na možnost, že by mohl žít. Že v tu chvíli v agentuře nemusel být. 

,,Co chceš?" řekl jsem místo pozdravu a sledoval, jak si sedá do židle na opačné straně. Připadal jsem si pod jeho pohledem jako nahý a vůbec jsem nevěděl, kam se mám dívat.

,,Tak co je s ní? Mluv," naléhal. Nechápal jsem, proč to chce vědět. Nic mu do Ashley nebylo, nezajímala ho. A pak mi to došlo. Podrážděně jsem spráskl dlaně k sobě. ,,Je mi líto, ale žije."

Celý zesinal, takže mi bylo jasné, že jsem ho prokoukl. Nemohl jsem uvěřit, že může být tak chladný.

,,Není jisté, že přežije. Třeba to ještě vyjde."

Podrážděně si odkašlal a narovnal se v zádech. ,,O čem to tu mluvíš?"

,,Je mi to jasné, ale nechápu, jak můžeš být tak naivní. Vážně si myslíš, že nás Matt nechá, pokud Ashley umře?"

Naklonil se prudce dopředu, téměř se při tom zvedl ze židle. ,,Je až komické, že mnou tak pohrdáš a toho jejího zasraného zbabělého bratra bráníš. Já na rozdíl od Willa zůstal s tebou!"

Zavrtěl jsem hlavou a složil si ji do dlaní, abych sebou nešvihl. Potřeboval jsem spánek, ale bál jsem se, abych něco nepromeškal. 

,,Ne, Orlando, ty jsi nezůstal se mnou. Ty jsi zůstal leda tak vedle mě."

,,Ale zůstal jsem."

S vyčerpaným úsměvem jsem k němu zvedl pohled. ,,Tak teď můžeš odejít."

,,Nicolasi?"

Otočil jsem se a spatřil Leilu.

,,Pustili tě?" zeptal jsem se a udělal jí vedle sebe místo. Mlčky se posadila a jen krátce přikývla. Pak si složila obličej do dlaní podobným způsobem jako já a rozbrečela se. 

,,Vím, že to teď není důležité, ale vůbec nevím, co budu dělat," vzlykala a já kolem ní nepřítomně utáhl paže.

,,Víš to o Ashley?" zašeptal jsem a sledoval, jak se Orlando konečně uráčil zvednou se a odejít.

Přitakala a zvedla ke mně pohled. ,,Doktor mi řekl, že se zřejmě předávkovala. Že možná všechno zapomene." 

Slyšet dalšího člověka, který tu realitu vyslovuje nahlas, byl hnus. Instinktivně jsem Leilu pustil a odtáhl se od ní.

,,Promiň, nechtěla jsem..."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,To je jedno. A pokud jde o tu práci, něco ti najdu."

Beze slova se zvedla a chystala se odejít, což mě zmátlo. 

,,Kam chceš jít?" zeptal jsem se a při tom vstal, abych ji zastavil.

,,Nevím, prostě někam. Tady nezůstanu," řekla a otočila se na patě, aby si přivolala výtah, který se před pár sekundami zavřel za Orlandem.

,,A kam chceš jít, Leilo? Tam venku není bezpečno, věř mi." 

,,Nikde není bezpečno, Nicolasi." 

Mlčky jsem sledoval, jak nastupuje do výtahu a pak už slyšel jen tichý zvuk klesajícího stroje. Zavrtěl jsem hlavou a měl sto chutí zařvat na celou budovu. Nenáviděl jsem svůj život! Nenáviděl jsem sebe! To kvůli mně na tom byla Ashley takhle!"

Zaregistroval jsem doktora, který právě vyšel ze dveří a rychle jsem se vydal jeho směrem. ,,Je možné, abych tu zůstal?"

Lehce se zamračil. ,,A kde?"

,,U Ashley," upřesnil jsem a on jen zavrtěl hlavou, což jsem čekal. To ale neznamenalo, že to pro mě skončilo. 

,,Já vás prosím! Ashley přivezla vaše záchranná služba od výbuchu budovy. Budovy, ve které jsme oba žili. Nemám kam jít a nehnu se od ní ani na krok. Jestli mě k ní nepustíte, pro mě za mě tu budu měsíce trávit na těch zatracených židlích, ale odsud mě nedostanete. Nehnu se od ní!" vztekal jsem se jako puberťák.

,,Nemohu vás k ní pustit, pane. Je na jednotce intenzivní péče. Nejde to, je mi líto."

Paličatě jsem zavrtěl hlavou. ,,Tak se tu prostě ubytuji. Neříkejte mi, že nemáte volný jeden jediný pokoj!"

,,Ano, to máme. Ale pro pacienty, pane."

Začal mě svědit jazyk. Chtěl jsem mu říct o hrozbě, která přicházela z Mattovy strany. Chtěl jsem mu říct, že se Ashley nepředávkovala. Ale to jsem nemohl. A zároveň jsem nemohl dopustit, aby Ashley byla v ještě větším ohrožení, pokud to vůbec šlo.

,,Dobře, stejně vám děkuji. Ale alespoň mi řekněte, kdy ji budu moct vidět."

Stiskl rty k sobě a bylo na něm vidět, že si hodně promýšlí, jak následující větu zformulovat. Evidentně už vypadával ze své pracovní role a já se mu ani nedivil. Nic nejde hrát věčně. 

,,To vám nedokážu říct, pane," dostal ze sebe nakonec soucitně a já jen nepatrně přikývl.

,,Jo. Tak... jen se mi o ní prosím postarejte," řekl jsem slabým hlasem a byl překvapený sám ze sebe. Nikdy jsem necítil takové zoufalství. Ani když jsem si myslel, že jsem zabil Willa.

,,Udělám, co bude v mých silách," slíbil a ještě jednou mi stiskl rameno. Pak odešel.

,,To já taky," zamumlal jsem si pro sebe a pod sakem nahmatal zbraň, abych se ujistil, že tam je. Samozřejmě že tam byla. A já ji konečně mohl použít k dobrému skutku. Musel jsem Matta zlikvidovat. A jen takhle velký důvod mě dokázal vytáhnout ze špitálu.

Nastoupil jsem do výtahu a pohlédl na sebe do zrcadla. Sledoval jsem velkou žílu na čele a poslepu vylovil z kapsy od kalhot telefon, který zrovna začal zvonit. Byla to smska od Willa. 

Je Ashley v pořádku?

Nevěřil jsem mu. Nepopsatelně mě zklamal. Ale stále jsem ho bral jako přítele a nechtěl jsem vystavovat dalšího člověka nebezpečí. 

Ano, je v pořádku, napsal jsem a ztlumil zvuk. Nechtěl jsem být v kontaktu s nikým jiným, než s tím hajzlem, který hranici mé trpělivosti tentokrát přešlápl hodně daleko. 

Vytáhl jsem zbraň a zády k výtahové kameře ji nabil s myšlenkou, že svého činu nikdy nebudu litovat, bez ohledu na to, jak krutý bude.