Revolta ✔️

16. kapitola

Ashley

,,Pusťte ji," zavrčel Nicolas.

Cítila jsem, jak se celá klepu a přišlo mi absurdní, že čekám na výstřel, což jsem nechápala. Vždyť jsem měla zbraň u hlavy!

,,Pustím, až dostanu své zboží."

,,Už jsem vám řekl, že ho teď nemám," promluvil po chvíli Orlando a po celé věčnosti se mi podíval do očí. Zračila se v nich rozpačitost, ale nikoliv starost, natož omluva.

,,To ale nic nemění na tom, že ji teď pustíte," zašeptal hrozivě potichu Nicolas a vysloužil si tím kopanec do břicha od statného muže v černém obleku. Vypadal sakra silně a očividně i silný byl. Nicolas se na chodníku svíjel v křeči.

Další kopanec.

,,Nechte toho," dostala jsem ze sebe slabě, protože mě v hrdle tlačily vzlyky.

,,Ty nám nebudeš říkat, co máme dělat, šmejde!" zakřičel ten muž, který ke mně stál zády a znovu Nicolase nakopl. Pak vytáhl zbraň a taky na něj namířil. Zatajil se mi dech.

K Orlandovi přistoupil ještě jeden muž a namířil na něj další zbraň.

Kolik jich tu je?

Byla jsem tak v transu, že se mi klepal i hlas v mém podvědomí.

,,Přestaňte do něj kopat," řekla jsem ještě tišeji a ten muž se na mě otočil.

,,Co jsi řekla?"

Hlasitě jsem polkla. ,,Slyšel jste mě."

Kdyby pohled dokázal zabíjet, už bych byla mrtvá. Pak se podíval za mě a já měla pocit, že se z toho všeho napětí v lepším případě pozvracím, v horším udusím.

Pohlédla jsem na Nicolase. Zrovna se se staženým obočím snažil zvednout ze země a při tom křičel: ,,Nechte ji!"

,,Víte co? Dostal jsem mnohem lepší nápad."

,,Jaký?" zasténal Nicolas bolestí a udělal krok směrem k nám. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, že každým svým pohybem ohrožuje můj život.

,,Nemáte mé zboží a já nemám jinou možnost," řekl zlověstně a odtáhl mě ke svému autu, do kterého mě nakonec doslova hodil. Rychle jsem si přitáhla župan co nejvíc k tělu a narovnala se do sedu.

,,Počkejte, to nemůžete!" zakřičel tentokrát Orlando.

,,Berte tu děvku jako zálohu. Až dostanu své zboží, pustím ji."

Takže teď je ze mě záloha?

S návalem nepřekonatelné paniky jsem se vrhla po klice na levé straně zadních sedadel, jenže nepovolila. S obličejem v dlaních jsem se opřela zpátky do sedadla a rozbrečela se. Věděla jsem, jak moc je to k ničemu, ale nemohla jsem si pomoct.

Nicolas

Auto zmizelo za rohem a já tam zůstal sám s Orlandem. Nemohl jsem udělat nic, abych tím neriskoval, že ohrozím životy kohokoliv z nás, a tím pádem to ve mně ještě víc vřelo.

,,Poslyš, než něco podnik-"

Nestihl ani domluvit, protože jsem mu dal další ránu pěstí a tím jeho zbytečné kecy utnul dřív, než jsem pocítil akutní nutkání rozlámat mu všechny kosti v těle.

,,To snad není možný!" zařval jsem na něj a čekal, až najde rovnováhu. ,,Řekl jsi, že to máš pod kontrolou!"

Orlando zasténal a opřel se o kapotu toho auta, za kterým jsme se schovávali.

,,Taky že jsem měl. Až doteď," řekl zadýchaně.

,,Dodej jim to."

,,To nejde..."

Chytil jsem ho za límec košile a namáčkl na kapotu tak silně, až zasyčel bolestí. ,,Dost!"

,,Víš, jak dlouho jsme ji hledali? Kolik dokumentů jsme prošli a kolikrát se přesvědčovali, že je to skutečně ona? To ji teď vážně necháš zmizet kvůli své vlastní nerozvážnosti?!"

Pustil jsem ho a vzdálil se od něj na dobrých pět metrů, abych neudělal něco, čeho bych později litoval.

,,Dostaneme ji zpět. Seženu to zboží. Ale něco mi řekni."

Hrubě jsem vydechl a otočil se na něj. ,,Co?"

,,Co si myslíš, že se změní? Tys tam prostě jenom byl. Jenom jsi tam byl."

Nevěřícně jsem na něj zíral a klouby prstů jsem měl celé v křeči, jak jsem obě dlaně zatínal do pěstí. ,,Jde po ní, Orlando."

Nadzvedl obočí. ,,A to je právě ono. Já tě nechápu... Když jí budeš nablízku, časem se do toho zapleteš taky. Navíc bych trochu polemizoval o tom, že jde jenom po ní."

Pohlédl jsem na něj koutkem oka. ,,Třeba se do toho zaplést chci."

,,Já tě vážně nechápu," zašeptal frustrovaným hlasem a odpotácel se zpátky do budovy. Já tam jen tak stál, pozoroval svůj vlastní dech a nechal na sebe padat sněhové vločky.

Do háje! Prudce jsem se otočil, vběhl do budovy za Orlandem, a když jsem kolem něj procházel, obloukem jsem uhnul.

,,Nicolasi..."

,,Zavři hubu a sežeň ty balíky!" zavrčel jsem a ve výtahu naťukal kód svého apartmánu. Periferně jsem viděl, jak Orlando nehybně stojí před výtahem a po chvíli jsem se na něj podíval. Ještě jsem mu stihl říct: ,,Modli se, ať to jde hladce."

Pak se dveře zavřely a já ucítil tlak, když se kabina dala do pohybu. Výtah zastavil a dveře se otevíraly tak znuděně pomalu, že jsem do nich netrpělivě praštil a protáhl se škvírou. Rychle jsem přeběhl po mramorové podlaze, zatočil za roh a vstoupil na balkon. Všiml jsem si světlého kusu látky na křesle. Se svraštěným obočím jsem po něm sáhl a vybavil se mi její příchod. Jak se celá zmatená a polapená vším tím luxusem kochala novým zázemím, mnula si mezi prsty prameny vlasů a pomrkávající zkoumala okolí.

Opatrně jsem tu látku vzal a všiml si, že z ní něco vypadlo - titěrné kalhotky. V rozkroku byly vlhké a já moc dobře věděl, že za to nemůže sníh.

Ta holka je ve smrtelném nebezpečí a ty tu zkoumáš její kalhotky...

Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a odnesl oblečení dovnitř. Pak jsem přešel ke schodům a vyběhl je v rekordním čase. Pracovní stůl byl jako vždy lesklý a urovnaný. Došel jsem ke skříni, vytáhl tmavě šedou kravatu a sáhl do malé kapsy z její vnitřní strany.

Klíč, který jsem po celé věčnosti držel v ruce, nevěstil nic dobrého. Co jsem měl ale dělat? Už dávno jsem věděl, že se Orlandovi nedá věřit a dnešek mi to jenom potvrdil. Možná bych spíš měl říct, že mi to připomněl.

Nevěř mu! Kdyby záleželo pouze na něm, nechal by Ashley zemřít, jelikož by to bylo za cenu, že s ním ty grázlové ukončí veškeré styky.

Ale tohle se nestane. Ne, dokud jsem tu já.

Strčil jsem klíč do příslušného zámku a odemkl spodní šuplík. Vykoukla na mě černá pistole, která byla jednak připomínkou toho, co už bylo, ale zároveň výstrahou toho, co muže přijít.

Dlužíš jí to, projelo mi hlavou a s hlubokým nádechem jsem obtočil prsty kolem rukojeti.