Revolta ✔️

15. kapitola

Ashley

Pomalým krokem jsem se vydala zpět do kuchyně a snažila se zklidnit nervy tím, že jsem poslouchala klapání svých podpatků. Když jsem se zastavila před kuchyňským pultem, Nicolas už tam nebyl. Zaslechla jsem tlumené hlasy, které se ozývaly od výtahu, následné zavření dveří a kroky, které byly čím dál hlasitější. Polilo mě horko, když mi docvaklo, že Nicolas pořád s někým mluví. Zpanikařila jsem a rozhlédla se kolem. Na malém křesle v rohu ležel černý župan, který určitě nebyl určený pro mě, ale co už. Nějak jsem se zakrýt musela.

Taktak jsem ho na sebe navlíkla, když se z rohu vynořil Orlando. Zrudla jsem a snažila si vyhrnout rukávy tak, aby mi byly vidět ruce. Pak jsem se na něj zamračila. ,,Co chcete?"

,,Jen jsem se chtěl zeptat, jak se vám tu zatím líbí," začal a pak pohlédl na můj úbor. ,,Zdá se, že už jste tu jako doma."

,,To ne, ale snažím se."

Kolem očí se mu utvořily vějířky vrásek. ,,Určitě se brzo usadíte."

Pomalu jsem přikývla, místo rtů jen úzkou čáru.

Orlandovi zmizel úsměv z tváře a správně usoudil, že je načase se odklidit.

Když už se měl k odchodu, tak se v kuchyni zjevil i Nicolas. Opět jsem zrudla. Vždycky jsem v jeho přítomnosti hořela, ale teď jsem byla obzvlášť rudá, protože jsem měla na sobě jeho župan, aniž bych se obtěžovala zeptat, jestli si ho smím půjčit.

A to jsi před ním chtěla stát nahá...

Bezděky jsem si prohlédla jeho obdivuhodně stavěné tělo, pak jsem se zastavila na lehkém strništi, které tvořilo elegantní stín na vystouplých lícních kostech. Nakonec jsem zakotvila na jeho očích.

Orlando si odkašlal a mně došlo, že se na sebe s Nicolasem díváme, jako bychom byli v místnosti sami.

Pomrkávající jsem pohlédla na Orlanda a ten jen nadzvedl obočí.

,,Nechcete už jít? Jsem pod tím nahá," řekla jsem a přejela pohledem zpátky k Nicolasovi, který mě doslova hltal očima. Změkla mi z toho kolena, ale ovládla jsem se a zase pohlédla na Orlanda.

,,Prosím," řekla jsem nakonec, i když mi to přišlo pod mou důstojnost.

Bez dalších slov se odebral k výtahu. Nebudu předstírat, že mě nezaskočilo, když klopýtl a do kabiny prakticky vpadl. Instinktivně jsem mu přispěchala na pomoc, protože jsem byla zvyklá na opilce z Esa, kteří zakopávali pořád.

Slyšela jsem, jak mě Nicolas následuje, a nakonec jsme vběhli do výtahu společně, přičemž jsme na sebe krátce pohlédli. Opět mě polilo horko.

,,To je dobrý," zamumlal Orlando, zatímco jsme mu pomáhali najít ztracenou rovnováhu. Když se konečně postavil a uhladil si sako, ovanul mě pach skotské.

Aha, tak tady někdo opravdu bumbal...

Hodlala jsem si od něj udržet dostatečný odstup, jenže když jsem se chtěla odebrat zpátky do svého nového bytu, zavřely se mi dveře před nosem.

,,Sakra," řekl Nicolas, ale neobtěžoval se nic udělat.

,,To je zbytečné, Revolto, výtah musí nejdřív dojet dolů," zamumlal Orlando.

,,Vždyť mě někdo může vidět!"

,,Zakryji vás, až bude Orlando vystupovat," řekl Nicolas hlubokým, sebejistým hlasem, ze kterého se mi ježily chloupky za krkem, a znovu pohlédl na svůj župan, ve kterém jsem se topila. Konečně jsem si připadala dostatečně drobná.

Věci ve velikosti L bych měla nosit častěji.

Výtah cinkl a já se stáhla dozadu. V následující vteřině jsem ztuhla, protože jsem odněkud zprava slyšela strašnou ránu a následně výkřik. Okamžitě jsem začala přemítat, odkud ty zvuky asi přicházejí. A protože má zvědavost byla opět na vrcholu, rozběhla jsem se za Orlandem hned poté, co jsem zaznamenala, že se pohnul.

,,Ashley!" zavrčel Nicolas a já jen matně vnímala, že mě následuje.

Vběhli jsme do podzemní garáže, kde mě okamžitě ovanul chladný vzduch, ale běžela jsem dál.

Další rána.

To jsou výstřely!

Nechápu, že jsem měla tu odvahu běžet dál, ale prostě jsem se nemohla zastavit.

,,Ashley!" houkl Nicolas znovu, ale ani to mě nezastavilo.

Proběhla jsem jakýmsi krátkým tunelem a držela si Orlanda stále na dohled. Možná až moc, jelikož ve chvíli, kdy jsme se ocitli v potemnělém, opuštěném sídle New Yorku, tak prudce zastavil a já do něj samozřejmě vrazila. Tohle místo mi připomínalo ulici, ve které jsem ještě nedávno obývala garsonku.

Z toho jde husí kůže.

,,Co tu děláte? Vypadněte!" obořil se na mě Orlando a ostražitě se rozhlížel kolem sebe. Vypadalo to, že se snaží něčemu vyhnout.

Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, jenže on mi nedal příležitost cokoliv říct.

,,Padejte! Vypadněte! Nikdo vám nedovolil sem lézt! Nicolasi, odveď ji!"

,,Pojďte," řekl Nicolas klidným hlasem a natáhl ke mně ruku.

,,Na to zapomeňte! O co tady jde?"

Orlando se proti mně napřáhl a následně mi vlepil místo odpovědi poctivou facku, kterou mu Nicolas oplatil pěstí.

Mnula jsem si bolavou tvář a bezmocně sledovala, jak se ti dva rvou.

Co se to děje?

,,Nechte toho!"

Úplně mě ignorovali a dál se mlátili.

,,Přestaňte! Kolik vám, sakra, je?"

Zrovna, když se po mně chtěl Orlando znovu ohnat, ozval se výstřel a já se sesunula k zemi. Pak jsem po roztřesených kolenou dolezla za nejbližší zaparkované auto. Na obnažených částech těla mě studil sníh.

To samé udělali ti dva ignoranti. Nicolas držel Orlanda pod krkem, když jsem zaslechla, jak mu něco šeptá do ucha. Sledovala jsem je se zatajeným dechem, byla jsem úplně ztuhlá.

Další rána.

Já tu sama nebudu!

Udělala jsem tu největší blbost, když jsem se zvedla a chtěla přeběhnout k Nicolasovi. Na šíji jsem ucítila něco drobného a tvrdého. Zaznamenala jsem, jak oba muži zvedají ruce nad hlavu a pomalu se sbírají na nohy.

,,Máte to?" ozvalo se mi za zády a ta malá věc se mi natiskla ještě víc na kůži.

,,Máte to?!" zařval ten samý hlas. Bylo mi jasné, že je to nějaký muž, ale neměla jsem odvahu se otočit. Pomalu jsem si totiž začínala uvědomovat, že ta věc, kterou mi onen chlap tlačí na záda, je zbraň.

,,Chcete, abych tu děvku zastřelil?"

Orlando otupěle zavrtěl hlavou. ,,Ne."

,,Tak mi dejte mé zboží!"

Srdce mi tlouklo jako o závod a bylo mi mdlo.

Jaké zboží?

,,Nemám ho. Teď ještě ne."

Do očí se mi nahrnuly slzy, když mi ten chlap přejel zbraní až ke krku a nastavil hlavici pod pravou lícní kost.

,,V tom případě to nebude hezký."