Revolta ✔️

39. kapitola

Ashley

Nebyla jsem už překvapená z ničeho a nehodlala Nicolasovi mluvit do něčeho, co se mě v podstatě netýkalo. Jistěže mě to trápilo a cítila jsem se do jisté míry i poníženě, ale tohle byl jeho život. Nemohla jsem mu říkat, co má dělat. Nicméně když za mnou druhý den ráno přišel s rozhodnutím, že se vrátíme do New Yorku, odmítla jsem.

,,Viděla jsem Willa, Nicolasi. Nemůžu odjet. A ty bys taky neměl," řekla jsem a všeříkajícím pohledem mu sdělila, že má možná někde ve velkém Seattlu dceru. Stále dokola jsem uvažovala, jestli mu nenavrhnout test otcovství, ale jak už jsem řekla, nechtěla jsem mu do toho mluvit. Navíc by to nebylo pouze na něm.

,,Vím, že bych neměl, ale chci."

,,Copak tobě nezáleží na pravdě? Nechceš vědět, jestli je to dítě tvé? A taky jde o Willa, kruci! Vždyť ty jsi ho znal. Já prostě nemůžu odjet, dokud ho znovu neuvidím," trvala jsem na svém a v duchu zvažovala, jestli chci s Willem vůbec mluvit. Nedokázala jsem pochopit, co se během posledních let stalo. Najednou jsem nevěděla, co je Will zač. Neznala jsem ho. S vědomím, že je mrtvý, jsem se ho v podstatě naučila neznát, protože jsem měla pocit, že mi to pomůže při truchlení. Přestala jsem ho znát, abych se nezbláznila. Jenomže tohle byla jenom vize. Něco úplně jiného bylo dozvědět se, že žije a uvědomit si, že jsem svého bratra asi skutečně neznala. Nikdy jsem si nemyslela, že mě může vědomě ranit.

Zavrtěla jsem hlavou a mermomocí se snažila potlačit slzy, což se mi nějakým zázrakem podařilo.

,,Prosím," žadonila jsem, když jsem viděla Nicolasův ztuhlý výraz. ,,Já s ním prostě musím mluvit."

,,Ale jak ho chceš najít?"

To byla otázka za milion. Neměla jsem tušení, jak a kde ho mám hledat. Jedno jsem ale věděla jistě. Nicolas mě odtud nedostane, dokud nevyřešíme jeho předchozí vztah a mého bratra. Jen ta představa, že prostě odjedeme a necháme to plavat, mi rozproudila krev v žilách. 

,,Poslyš, musíme to vyřešit. Už tak je šílené, co všechno jsme za sebou nechali v New Yorku. Nechtěj po mně, abych se tam vrátila a pro změnu utekla před problémy v Seattlu. A když už jsme u toho, stejně ničemu neutečeme. V Seattlu je momentálně rozhodně bezpečněji, to mi nevymluvíš."

,,Je tu ještě jedna věc, když už mluvíme o tom bezpečí a nebezpečí," začal a já si pomyslela, co mi ještě mohl život přichystat. Přišla jsem si jako zakletá.  

,,Povídej," vyzvala jsem ho a snažila se, abych zněla pokud možno vyrovnaně.

,,Matt byl propuštěn z nemocnice. Když jsi v noci usnula, dostal jsem od Orlanda ještě jednu zprávu. Údajně s ním mluvil a nebyl to zrovna příjemný rozhovor. Řekl, ať jsme ve střehu."

Povzdechla jsem si. ,,Dobře, to nezní tak hrozně."

,,Je toho víc. Ukázal mu fotku, kde jsi zachycená ty, jak stojíš na ulici a koukáš se na Willa. Takže ví, že je naživu." Pomalu ke mně došel. ,,Neříkám ti to proto, abych tě ještě víc vystresoval."

,,Tak proč mi to říkáš?"

,,Možná proto, že mám potřebu Willa omlouvat. Nikdy by mě nenapadlo, že nechá žít jednak tebe, ale i mě v domnění, že ten mrtvý v autě byl opravdu on. Ale dokážu mu to prominout velmi snadno, protože vím, kam až je Matt schopen zajít. Will nechtěl nic riskovat, protože by to mohlo ohrozit i tebe, takže nechal všechny v domnění, že zemřel v hořícím autě a mezitím utekl sem do Seattlu."

,,To je ale pouze teorie. Nevíš, jak to bylo. Navíc, Nicolasi, on tě nenechal žít pouze v domnění, že zemřel. On tě nechal žít v domnění, že jsi za jeho smrt zodpovědný."

Na několik vteřin jsem ho zbavila slov, ale pak se vzpamatoval. ,,Ashley, je to jen pár hodin, co jsi získala Willa zpět. Vážně ho chceš po tom všem, čím sis prošla, zase ztratit?"

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct.

,,Nechci ti popisovat, do jakých hnusů jsme se zapletli, ale jeho instinkt byl jasný. On utíkal a při tom se tě snažil chránit. Já vím, myslíš si, že když tě opustil, nechal tě v podstatě pomalu umírat, ale tak to není," skousl si ret a několikrát zavrtěl hlavou. Pak se mi zase zadíval do očí a já v nich zahlédla slzy. ,,Je hrozné být k tobě až tak upřímný, ale věř, když ti říkám, že bys teď byla mrtvá, kdyby tě Will tenkrát neopustil. Vždycky, když se o tobě zmínil... Jako by mi dával znamení, že jednou zmizí a já budu ten, kdo se o tebe bude muset postarat. Neuměl jsem tenkrát číst mezi řádky a on se nikdy nevyjádřil včera jasně. Možná kvůli tomu, že jsme měli málo času, nevím, ale nedávej ani jednomu z nás nic zavinu. On tě chtěl chránit už dávno a teď po tom toužím i já. Oba tě chceme jen chránit, věř mi to."

S každým jeho slovem jsem hůř a hůř zadržovala slzy. 

,,Nicolasi, já nevím, čemu mám věřit. Vždyť já už si ani nejsem v ničem jistá, já..."

Došla mi slova a nechala jsem průchod těm zatraceným slzám, které mi Nicolas v rychlosti, zato jemně, setřel z tváří. Nato chytil můj obličej do dlaní a donutil mě podívat se mu opět do očí. 

,,Nemusíš věřit v nic a stejně tak si nemusíš být v ničem jistá, ale jedno měj na paměti, Ashley. Nikoho jsem si k sobě nepustil tak blízko jako tebe a za nic na světě tě nedám. Budu tě chránit, rozumíš?"

Stále se dívajíc do jeho očí jsem nepatrně přikývla a pak natiskla tvář na jeho hrudník. Vdechovala jsem jeho vůni a cítila, jak mě navzdory vší té bolesti hřejí u srdce jeho slova. Možná jsem zdaleka nebyla šťastná, ale v tu chvíli jsem si aspoň byla jistá, že mi Nicolas říká pravdu.