Revolta ✔️

33. kapitola

Nicolas

Navštívit Seattle bylo zvláštní, ale už od začátku účinné. Nikdy jsem tohle město nenavštívil, takže mi pohled na všechno to nové a neprobádané vyhnal z hlavy myšlenky na to, co se děje doma. 

Ashley byla evidentně stále nesvá, ale zdaleka ne tolik, jako před několika hodinami. Neskutečně jsem ji obdivoval za to, jak je silná.

,,Náš hotel?" zeptala se, když jsme zastavili před velkou budovou.

,,Přesně tak. Zůstaň tady," řekl jsem a chystal se vystoupit z auta, jenže Ashley mě chytila za ruku.

,,Chci jít s tebou," sdělila hlasem, který neprozrazoval vůbec nic. Od okamžiku, kdy na mě mířila zbraní, jsem vůbec netušil, co od ní očekávat. 

,,Jen pojď," odpověděl jsem přívětivým tónem a s rukou kolem jejího štíhlého pasu ji dovedl k recepci. Volné místo se našlo na poslední chvíli, ale apartmán byl naprosto nádherný. Musel jsem se zasmát, když Ashley přeběhla k posteli a svalila se do peřin, stále ještě navlečená do zimního kabátu. Byl jsem tak rád, že si dokázala udržet nadhled. Že i s tou bolestí v srdci dokázala být tak rozkošná a dělat tyhle drobnosti, které mě držely nad vodou. Jenže pokaždé, když mi došlo, že jsem zodpovědný za její bolest, jsem se opět potopil až na dno.

,,Není to špatné," prohodila Ashley a tím mě vytrhla z přemýšlení, což zaregistrovala.

,,Přestaň se už užírat," zašeptala a pomalu vstala z postele, aby ke mně přešla. Pod jejím dotekem jsem viditelně cukl a měl sto chutí si nafackovat. Navzdory mé reakci mi ale nechala dlaň na hrudníku a zblízka se mi podívala do očí.

,,Není nic horšího, co bys mohl udělat, než mi každým svým pohybem, výrazem a zabarvením hlasu připomínat to, co jsme původně měli nechat v New Yorku," řekla chvějícím se hlasem a já viděl, jak bojuje se slzami. Tady nebylo v pořádku vůbec nic a my to oba věděli.

,,Prostě s tím přestaň."

Nikdy jsem Ashley nebral jako otevřenou knihu, ale teď byla naprosto nečitelná. Vyvádělo mě to z rovnováhy. Chtěl jsem pro ni udělat alespoň to minimum, a tak jsem přikývl, abych ji ujistil, že toho nechám a přitáhl si ji do náruče. V mžiku se kolem nás rozvířila její osobitá vůně a mě zahřálo u srdce, že mě po tom všem chce mít stále u sebe.

,,Nemáš hlad?" zašeptal jsem jí po chvíli ticha do prohlubně v krku a přál si kladnou odpověď. Od včerejška skoro nic nepozřela.

,,Vlastně trochu ano," připustila. ,,Ale ne nic velkého."

Přikývl jsem a pustil ji, abych se natáhl pro telefon. Objednal jsem denní nabídku, aniž bych věděl, co nám vlastně donesou. Pak jsem vyndal peněženku z kapsy, abych si rovnou připravil peníze, a všiml si, že v ní něco chybí.

,,Kruci, zapomněl jsem na recepci doklady," zamumlal jsem a otočil se na Ashley. ,,Chceš jít se mnou?"

,,Počkám tu na to jídlo," řekla a já jí s přikývnutím podal peníze. Bylo mi jasné, o co jí jde. Chtěla zkrátka dělat, že se vůbec nic neděje. Představa nového začátku byla vskutku úžasná, ale já byl až příliš velký realista, abych v tuhle představu věřil. Přesněji abych věřil, že se stane realitou.

Ashley

Byla jsem unavená jako kotě a stále vystrašená jako ztracené děcko v supermarketu. Přesto jsem teď pocítila špetku bezpečí. Byla jsem Nicolasovi vděčná za všechno, co pro mě poslední dobou dělal. Vlastně za vše, co pro mě udělal už od začátku. Za splacení dluhů, za poskytnutí skutečné postele a teplého jídla. A byla jsem si vědoma té jeho ohleduplnosti a ochranitelského instinktu. Jenže jsem stále nevěděla, co si mám myslet o celé pravdě. O bratrově smrti, o tom dopise... Řetízek jsem měla schovaný v peněžence a nehodlala o něm v nejbližší době mluvit, jenže mě užírala otázka, jak se dostal zpátky do mých rukou.

Kdo stál za tím vzkazem? Kdo mě chtěl takhle mořit?

Peníze, které jsem stále ještě držela v rukou, jsem položila zpátky na stůl a pomalým krokem došla k oknu. Seattle byl mrazivý, deštivý a zatažený. Jedině dobře pro mě, že jsem vždycky ráda pozorovala déšť. Uklidňovalo mě sledovat kapky tekoucí po skle oken a milovala jsem zavřít oči a jen poslouchat to tlumené bubnování. S úsměvem na rtech jsem se opřela o chladné sklo a pohlédla na ulici. Byli jsme jen čtyři patra vysoko, takže jsem viděla každou barvu deštníku jasně. 

Ani nevím proč, ale mou pozornost upoutal muž jdoucí po mokrém chodníku mezi ostatními lidmi. Až po prvotním šoku jsem si to dokázala zdůvodnit. Neměl deštník, to byla jedna věc, ale já si ho všimla kvůli něčemu jinému. Můj Bože, byl tak moc podobný Willovi! V duchu jsem se zamyslela, jestli mi tohle dělá osud naschvál. Willovu podobu jsem viděla v mnoha lidech, ale ne tak identickou. I ten styl chůze byl stejný. Takhle jsem si Willa pamatovala.

Zavrtěla jsem hlavou nad tou nostalgií a věděla jsem, že nemá cenu s ní bojovat. Raději jsem jen mlčky pozorovala onoho muže, dokud nepřešel ulici na druhou stranu a nezabočil za roh. Dvojník mého bratra mi zmizel z dohledu a já usoudila, že je načase opláchnout si obličej studenou vodou, abych se z toho několikavteřinového otřesu vzpamatovala.