Revolta ✔️

48. kapitola

O dva měsíce později

Nicolas

,,Cože?" 

,,Jo," odkašlal jsem si. ,,Myslím, že bys to měl vědět."

Will si složil hlavu do dlaní a snažil se rozdýchat tu novinku, se kterou jsem za ním přijel až do Seattlu. Posledních pár týdnů jsem se pokoušel s Ashley několikrát mluvit, ale měl jsem pocit, že se mě bojí čím dál víc. Když mi dva dny předtím, než jsem odjel z města, doktor oznámil, že Ashley může z nemocnice pryč, pocítil jsem naději. Jenže byla zbytečná. Byl jsem přesvědčený, že se mnou nikam nepůjde.

,,Takže když jsi mi napsal tu smsku, ve které jsi mi tvrdil, že je má sestra v pořádku, měla amnézii?"

Zavrtěl jsem hlavou a všiml si, jak mě Will vraždí pohledem. 

,,Tak mě pro všechno na světě pochop. Dlužíš mi to."

,,Co po mně teď chceš? Pokud vím, tak nemůžu dělat vůbec nic!"

Postavil jsem se na ztuhlé nohy a zastavil se před ním. Měřil si mě modrýma očima, které byly jako odrazem Ashleyiných. 

,,Pomoz jí vzpomenout si."

,,Ale jak, sakra?"

Povzdechl jsem si, protože jsem neměl tušení, ale pak mě najednou něco napadlo. 

,,Dobře, možná je to nesplnitelná prosba, ale musíme ji nějakým způsobem utvrdit v tom, že nám může věřit."

,,A ten způsob?"

,,Určitě máš s Ashley nějakou fotku."

Nadzvedl obočí. ,,Myslíš? Byl jsem tenkrát na útěku, pamatuješ? Veškeré věci zůstaly u Ashley."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Když se ke mně nastěhovala, přitáhla si sebou jen pár kusů oblečení a možná kartáček na zuby. Navíc jsou teď všechny ty věci v popelu."

Will si nervózně prohrábl vlasy a pak ke mně luskl prsty. ,,No a co se podívat do jejího starého bytu?"

To mi na chvíli vzalo dech. ,,Ty jsi vážně celou dobu věděl, kde bydlí?"

Vyhnul se mému pohledu a přešel do zadní části obýváku, aby vytáhl ze skříně bundu i s pasem v kapse, který si tam bezpečně zajistil zipem. 

,,Jo," přiznal a z té dálky se mi zadíval do očí. ,,Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Potřebuju to vědět i teď."

,,Není v pořádku, Wille!" zavrčel jsem. ,,Jestli se teď pakuješ jenom proto, aby ses utvrdil, že je tvá sestra v pořádku, tak si tu bundu zase svleč, protože ona, do prdele, není v pořádku!"

Viděl jsem na jeho postoji, jak celý ztuhl, ale nakonec se stejně vydal ke dveřím a mlčky se na mě otočil přes rameno.

Co jsem měl dělat? Tady jsem nemohl pomoct už vůbec ničemu a faktem bylo, že jsem přijel za Willem dobrovolně. Nemělo smysl se s ním hádat.

**

Nacházeli jsme se už skoro dvě hodiny ve vzduchu a zbývalo jen pár minut do přistání. Celou tu dobu mezi námi panovalo naprosté ticho.

,,Jsem rád, že zapomněla," řekl zčistajasna Will a já chvíli přemýšlel, jestli ho slyšel dobře. Nedokázal jsem si představit, že by něco takového mohl myslet vážně.

,,Jak můžeš být rád?"

Will se na mě zadíval s úsměvem, který ani trochu nevyjadřoval jakoukoliv radost. ,,Prošla si peklem, Nicolasi."

Rychle jsem přikývl. ,,Ano, prošla."

,,Teď nemyslím to období, kdy jsem odjel a nechal ji na všechno samotnou. Začal bych od toho prvního pekla. Od toho, o kterým jsem ti nikdy neřekl a dal bych ruku do ohně za to, že Ashley taky ne."

Přimhouřil jsem na něj oči. ,,A to si myslíš proč?"

Svraštil obočí a na čele mu vyvstala velká žíla. ,,Protože o tom se v podstatě mluvit nedá. Nedokázali jsme o tom mluvit ani spolu."

Krátce jsem přikývl, třebaže to Will neviděl, a stále jsem na něj hleděl. ,,A proč mám pocit, že zrovna teď bys o tom dokázal mluvit?"

,,Protože to tak je. Jsem teď jediný, kdo má tu minulost v hlavě," zašeptal a bylo na něm vidět, jak bojuje s nutkáním poddat se slzám. 

,,I když jsme o tom spolu nemluvili, pořád jsem měl jistotu, že na to nejsem sám. Teď to mám v hlavě jenom já a drtí mě to," řekl ještě tišeji a já spočinul pohledem na jeho zápěstích, které mi nastavil před oči. Jedna čára vedle druhé.

,,Někdo nosí po kapsách drobné a žvýkačky, já tohle," řekl a trochu se na sedadle nadzvedl, aby vytáhl malou flaštičku dezinfekce a společně s ní kapesní nožík."

Vyvalil jsem oči a proběhlo mi hlavou, jak se s tím vůbec dostal do letadla.

,,Vím, že je to slabovství, ale nesejde mi na tom. Když to vezmu takhle zpětně, už dávno jsem měl s tím nožem zajel mnohem hlouběji."

,,A co tě drželo zpátky?" zeptal jsem se, třebaže jsem už předem znal odpověď.

,,Ashley. Měl jsme pocit, že kdybych se zabil, zabil bych i ji. Nechtěl jsem, aby na tu odpornou minulost byla sama, jako jsem teď já, ale víc jsem se bál právě toho, že si také vezme život, aby šla za mnou. Byla na to dostatečně paličatá."

Nenechal jsem to ani vstřebat a nahnul se k jeho uchu. Byl jsem nehorázný hajzl vzhledem k tomu, v jakém rozpoložení se Will nacházel, ale měl jsem své slabé chvilky v jednom kuse už několik týdnů. 

,,A uvědomuješ si, že sledování na dálku by bylo úplně k hovnu, kdyby se zčistajasna rozhodla udělat přesně to, čeho ses tak bál? Nezapomínej, že ona žila v domnění, že jsi mrtvý. Můžeš být rád, že měla tolik rozumu a ten život si kvůli tobě opravdu nevzala. Udělal jsi tolik blbostí, že to nemá konkurenci!" 

,,Říkáš mi to proto, abych trpěl. Chápu to. A všechno tohle vím. Nic z toho ale momentálně nehraje roli, Nicolasi. Ona je to jediné, na čem mi v životě záleží. Dokud Ashley bude žít, já budu žít taky."

Sledoval jsem, jak letuška kontroluje, jestli mají cestující v protější řadě zapnuté pásy a nepřítomně jsem polkl. ,,Ta dívka v nemocnici je někdo jiný, Wille. To není Ashley. Ta už zemřela."