Revolta ✔️

17. kapitola

Ashley

,,Víš, jak se říká, že každý čin má svůj důvod?" zašeptal mi do ucha ten muž, co na mě prve mířil a přehodil mi paži kolem ramen.

Spolkla jsem další hrozící vzlyk a dívala se před sebe. ,,Ano, vím."

,,Výborně. Tak mi řekni, z jakého důvodu teď sedíš tady."

O co mu jde?

Zaměstnává mě snad mluvením, abych něco přehlédla?

Ostražitě jsem se začala rozhlížet kolem sebe.

,,Neodpověděla jsi mi."

Pomrkávající jsem pohlédla koutkem oka na onoho muže, který se mnou vedl prapodivnou konverzaci, jenže jsem viděla tak akorát velký kulový. Auto bylo ve tmě a on měl ještě ke všemu brýle. Usoudila jsem, že jeho vlasy jsou tmavé a postava štíhlá a vysoká. Na víc jsem se ovšem nezmohla.

,,Nevím, proč jsem tady," řekla jsem nakonec a znovu se rozhlédla kolem sebe. Pouliční lampy podél chodníků mi byly platné jako mrtvému zimník, protože auto nechávaly pořád ve tmě.

,,Co hledáš?"

Ztuhla jsem a snažila se mu to nedarovat tak snadno. Jenže když se mi jeho nos otřel o látku županu a začal se sunout níž, až se ocitl ve žlábku mezi prsy, nevydržela jsem to.

,,Jsem jen vaše záloha, nikoliv majetek," řekla jsem a on vzhlédl. Sundal si brýle a já matně zahlédla světle hnědou barvu jeho velkých, podmanivých očí.

,,Říkalas něco?" zachraptěl a vklouzl pod látku županu. Stiskl v dlani mé levé prso a začal ho mačkat.

,,Sundej ze mě ty pracky!" zakřičela jsem a snažila se mu vyvlíknout. Už předem mi bylo jasné, že nemůžu vyhrát.

,,Co si o sobě myslíš, ty malá čubko?" zeptal se, evidentně potěšený mým strachem, a vlepil mi facku na pravou líci, což mi připomnělo Orlanda. Skončila jsem na zádech a ten šmejd ležel na mně. Držel si svou zálohu v zajetí a vychutnával si, že si s ní může dělat, co chce.

Všechno se čím dál víc zhoršuje, pomyslela jsem si a v následující vteřině jsem měla hlavici pistole v puse.

Prosím, už dost!

Přes slzy jsem pohlédla do zdivočelých očí toho devianta a zaznamenala hluboké zavrčení, které ke mně došlo od místa řidiče.

,,Nedělej blbosti," ozval se muž, kterého jsem ještě neslyšela promluvit a pistole ihned zmizela z mého dosahu, stejně tak i ten chlap. Bála jsem se pohnout, ale prudká zatáčka mi pomohla se vzpamatovat. Rychle jsem se posadila a radši se zase dívala před sebe.

Neprovokuj je.

,,Vystup."

,,Cože?"

,,Vystup!" zakřičel můj přísedící znovu a trhl mi paží, takže jsem tak či tak musela opustit auto. Mlčky jsem se nechala vést do tmavé budovy, kde bylo snad ještě míň stupňů než venku. Vypadalo to jako nějaká skládka, která příšerně páchla zatuchlinou.

Prudce mě od sebe odstrčil. Ztratila jsem rovnováhu a dopadla na zadek.

Au!

Chytila jsem se za zvrtnutý kotník a zasténala bolestí.

Po chvíli jsem vzhlédla a následně dostala kopanec do břicha. S pevně semknutými víčky jsem zaklonila hlavu co nejvíc dozadu a s nepopsatelnou bolestí v oblasti břicha a žeber zavřeštěla: ,,Doufám, že se aspoň bavíš, ty ubožáku!"

Slyšela jsem hlasitý smích a následně mi na hrdlo dopadla mlha horkého dechu. Cítila jsem, jak mi tam přejel jazykem a zašklebila jsem se odporem. Neměla jsem odvahu otevřít víčka a ani jsem nechtěla.

,,Tohle měj na paměti. Kdybys nebyla tak sladká..." Políbil mě na hrdlo a pak si ke mně přivoněl. ,,Kdybys nebyla tak kurevsky sladká, právě teď bych tě podřízl."

S tím vstal a někam se odebral. Nejistě jsem otevřela oči a opřela se o lokty, takže jsem tím zaťala břišní svaly.

Ježiš, to je bolest!

Znovu jsem skončila na zádech a nechala volný průchod slzám.

Proč já husa za Orlandem vůbec běžela?

Kdybych odolala zvědavosti, kdybych poslechla Nicolase, byla bych v tuhle chvíli v bezpečí.

,,Vstaň."

Vyliž mi.

,,Vstaň," zopakoval hrozivě tiše a já jen zavrtěla hlavou. ,,Nedokážu vstát."

Očekávala jsem další kopanec, očekávala jsem další řev, jenže se strašně dlouhou dobu nic nedělo a pak jsem ho zase slyšela odkráčet. Vydechla jsem úlevou a znovu se pokusila zvednout na lokty. Bolest byla pořád stejně výrazná, ale aspoň už trochu známá, takže jsem v téhle pozici vydržela dobré dvě sekundy. Pak se z rohu vynořil opět on a opět mě ohrožoval pistolí. ,,Tak ty říkáš, že nemůžeš vstát?"

Jen jsem otevřela pusu, ale nic ze mě nevyšlo.

,,A co když ti řeknu, že když vstaneš, zachráníš si tím život?"

Nenech se zastrašit!

Dlouho jsem opětovávala jeho pohled a pak jen zavrtěla hlavou. ,,Nemůžete mě zastřelit."

,,Proč bych nemohl?"

,,Jsem záloha, ne?" zeptala jsem se řečnicky a hlas se mi nepřirozeně chvěl. ,,Orlando vám nic nedá, pokud mu za to nevrátíte mě."

,,Holka, ty jsi naivní!" zakřičel hystericky a přešel ke mně o něco blíž. ,,Nevíš, co říkáš, ale měla bys vědět, co teď udělat."

Neblbni a zvedni se!

S výkřikem jsem se posadila do sedu.

,,Neprožívej to tak."

Se slzami v očích jsem k němu zvedla pohled a natáhla ruku. ,,Tak mi pomozte."

Šokovaně nadzvedl obočí.

,,Prosím!" zaškemrala jsem a křečovitě natahovala prsty jeho směrem.

Otupěle po mně sáhl a vytáhl mě na nohy. Udělala jsem jeden nejistý krok a zjistila, že aspoň kotník velké škody neutrpěl. ,,Kam mě teď odvedete?"

,,Tam, odkud jsi přišla."

Cože?