Revolta ✔️

37. kapitola

Ashley

Od Willovy smrti jsem neměla žádné větší přání, než aby se stal zázrak a on se ke mně vrátil. Teď jsem se mu po celé věčnosti dívala do očí a měla pocit, že se tím návalem emocí udusím. Drtilo mě pomyšlení na to, že všechna ta dřina, všechny ty děsy byly zbytečné. Že jsem splácela dluhy po svém zatraceném bratrovi, který jen předstíral, že mrtvý. Obelhal mě.

Výhled na něj mi zakrylo auto, které přejelo po silnici. Okamžitě jsem se té šance chopila a zmizela mu z dohledu. Běžela jsem jako o závod a když mě výtah vezl nahoru, byla jsem si jistá jen jedním: nebudu před Nicolasem předstírat, že se nic neděje. 

,,Nicolasi!" zakřičela jsem a shledala, že stále stojí na balkoně. Vydala jsem se rychlým krokem k němu a po cestě si rozepnula knoflíky na kabátě, protože mi bylo vedro z toho, jak jsem se hnala zpátky sem.

Bylo evidentní, že jsem ho zaskočila. Musela jsem se hodně ovládat, abych se po něm neohnala. Starostlivě ke mně vztáhl prsty, ale já před jeho dotykem ucukla.

,,Nechápu, proč mi tohle děláš," zašeptala jsem a naštvaně si osušila mokré tváře. ,,Tvrdil jsi mi, že jsi byl u té nehody. Že jsi viděl mého bratra zemřít."

Přikývl a trochu přimhouřil oči. ,,Ano, byl jsem u té nehody."

Naprázdno jsem polkla a pohlédla z balkonu na rušnou ulici, protože jsem se mu nedokázala dívat do očí. ,,A můžeš mi s jistotou říct, že ten muž sedící v autě byl Will?"

,,Ashley, já nechci ještě prohloubit tu dusnou atmosféru, která mezi námi teď panuje, ale o co ti jde?"

Nepodívala jsem se na něj. Hleděla jsem do dálky a snažila se potlačit emoce, abych neudělala něco, co by mě potom mrzelo.

,,Viděla jsem ho."

,,Koho?"

,,O kom, do prdele, myslíš, že asi mluvím?!" vybouchla jsem a nepřehlédla, jak si odmítá něco takového připustit. 

,,Viděla jsem ho, Nicolasi," stála jsem si na svém a snažila se zklidnit hlas. Jeho hlasitý překvapený nádech přilákal mou pozornost.

,,Kde jsi ho viděla?"

S povzdechem jsem se zády opřela o zábradlí a shledala, že se mu to nelíbí, což mi připomnělo ten večer, kdy jsem chtěla skočit. Zavrtěla jsem si pro sebe hlavou. Bylo řečeno, že jedeme do Seattlu kvůli tomu, abychom alespoň na chvíli utekli od všech těch hnusů.

Příště to snad vyjde...

,,Byla jsem se projít a zahlédla ho. Samozřejmě jsem to v tu chvíli sváděla pouze na neuvěřitelnou podobu, ale pak se na mě podíval a v tu chvíli jsem zkrátka měla jasno."

Jeho zamračený fascinovaný výraz mi nebyl žádnou odpovědí. Chtěla jsem, aby něco řekl.

,,Ať už to auto řídil kdokoliv, Will to nebyl. Jsem zoufalá, protože utekl před svými činy a nechal mě, abych se v nich utopila," zašeptala jsem a znovu bojovala se slzami. Raději jsem se podívala k zemi a hned nato ucítila Nicolasovy prsty, jak mi podepírají bradu. Donutil mě vzhlédnout.

,,Věř mi, že takhle to nemyslel, Ashley. Když utekl, zůstala jsi v New Yorku skrytá ve stínu. Mezi všemi těmi lidmi nebylo vůbec snadné tě vyhledat a to jsme s Orlandem díky Willovi dokonce znali i tvé jméno. Bylo by velmi těžké, aby tě kdokoliv z těch hajzlů našel."

,,A uvědomuješ si, že jsem začala být ve skutečném nebezpečí až ve chvíli, kdy ses mi připletl do života právě ty?" zeptala jsem se a hned nato si uvědomila, že to bylo přes čáru. Možná mě chtěl opravdu jenom chránit.

Nicolas dlouho mlčel.

,,Lituješ, že jsem se ti připletl do života?"

Jeho dlaně podržely můj prochladlý obličej a já byla v té fázi naštvanosti a rozmrzelosti, ve které se mi na něco takového vůbec nechtělo odpovídat. Ale taky jsem nechtěla, aby si mé mlčení vyložil špatně, a tak jsem řekla rozechvělým hlasem: ,,Ne, nelituji."

Než jsem se stačila nadechnout, už byly jeho rty na mých. Neobtěžovala jsem se nadále zadržovat slzy. Měla jsem pocit, že mi z těch všech událostí a dlouhodobých lží praskne hlava. Jak jinak jsem to měla ventilovat než slzami?

,,Nicolasi," zasténala jsem a s velkým sebezapřením se od něj odtáhla, protože se mi vybavila jeho nálada předtím, než jsem utekla ven.

,,Co to s tebou předtím bylo?" zeptala jsem se a on se mi zase zadíval do očí. Měl mnohem mrazivější pohled a jeho ústa tvořila úzkou linii.

Kruci a dost!

,,Takhle to dál nejde, Nicolasi. Mě tohle nepopsatelně ubíjí! Prostě mi řekni pravdu, ať je jakákoliv. Vsaď se, že se to stejně časem dozvím!"

,,Ashley," začal Nicolas a chvěl se mu hlas podobným způsobem, jako když jsem na něj mířila zbraní. V důsledku téhle vzpomínky jsem se viditelně otřásla a on mě mlčky zavedl dovnitř.

,,Už je tu vyvětráno dost," řekl si spíš sám pro sebe a přisunul dveře k zámku, který nakonec zajistil na dva západy. Pak se odebral ke kufru a na křeslo v rohu položil mou saténovou košilku se špagetovými ramínky a své volné šedé kalhoty sahající do půlky stehen.

Navzdory tomu, jaký jsem měla v hlavě zmatek, jsem se při pohledu na jeho vypracované tělo nedokázala soustředit na nic jiného.

Tohle je terapie zadarmo.

,,Potřebujeme se oba zahřát v horké sprše. Pak se zabalíme do přikrývky a já ti všechno povím."

Zarazila jsem se na místě a uvažovala, jestli jsem slyšela dobře.

Všechno mi poví?

,,Mám ale strach, že poté znovu utečeš," dodal a já k němu pomalými kroky přistoupila. Pak jsem mu položila dlaně na hruď a následně mu pomohla sundat svršek, který jsem nedočkavě odhodila k zemi.

,,Víš, v čem je výhoda těch mých útěků?" zeptala jsem se a on jen nepatrně zavrtěl hlavou. Přiměla jsem se k lehkému úsměvu a s pokrčením ramen řekla: ,,Vždyť já nemám kam utéct, Nicolasi. Jednou jsem se rozhodla být Kráskou noci a upsala se tím věčnému vztahu s tebou."

Sám pro sebe si nadzvedl obočí a pak pozorně přeskenoval mou tvář. ,,To je právě ono, Ashley. Kdyby nebylo Krásen noci, nebyla bys se mnou. Jsi se mnou, protože máš pocit, že musíš."

Chvíli jsem nad tím přemýšlela a snažila se představit si jediný den bez něho. Vzalo mi to dech a kolem žaludku se mi stáhla nepříjemná obruč.

,,Ne, Nicolasi. Špatně se to vysvětluje, ale jedno ti povím. Kdybych od tebe skutečně utekla, stejně bych se jako věrný pes vrátila zpátky."

Uchechtl se takovým tím smutným způsobem.

,,I kdybych tenkrát skutečně zabil tvého bratra?" zeptal se a v očích měl tolik emocí, že už jsem se na to nemohla dál dívat.

,,Dáme si teď tichou sprchu. Úplně beze slov. Mluvit můžeme potom," řekla jsem a vzala ho za ruku.

Všechno nějak vyřešíme. Ale musíme začít hned a brát každý problém postupně, uklidňovala jsem samu sebe a z celého srdce si přála, aby z tohoto nového plánu nesešlo.