Revolta ✔️

65. kapitola

Nicolas

Ustoupil jsem Ashley z cesty, aby vyšla z výtahu jako první a následoval jsem jí po chodbě.

,,Ještě dobalím, popožeň prosím Willa," zavolala s úsměvem přes rameno a vyběhla schody o patro výš. Já se poslušně zastavil u dveří jejího bratra. Třikrát jsem zaklepal, ale nic se nedělo.

,,Wille?" zavolal jsem přes dveře, ale žádná odpověď se nedostavila.

,,Volal jsi mě?" zeptala se Ashley, která se objevila na rohu chodby, protože jí nesmělo nic ujít.

,,Nemohl jít třeba ven?" navrhl jsem, když se nic nedělo ani poté, co zkusila zaklepat Ashley.

,,Neměl by chodit ven, když tu někde pobíhá bláznivý Matt s Anabele. Tady v hotelu je nejbezpečněji."

,,My dva jsme přece taky byli venku," hájil jsem ho.

,,Jo, ale to se nepočítá... Tak, sakra, Wille!" zakřičela na celou chodbu a evidentně začala panikařit.

,,Ashley..."

Než jsem jí v tom stačil zabránit, opřela se do dveří s tím, že je svou směšnou vahou vyrazí, jenže ony byly odemčené, takže skončila ve Willově apartmánu na kolenou. Vedle ní ležel pomlácený Will, který tu evidentně nespal.

,,Nicolasi," vyjekla zděšením, jakmile se probrala z toho otřesu a já za námi rychle zavřel dveře. Ihned jsem se svezl na kolena vedle Ashley a zvedl Willovi víčko.

,,Co mu je?" zakoktala Ashley a mně hlavou proběhlo jediné slovo. 

Matt. 

Mohla to samozřejmě být i Anabele, ale ta by Willa nikdy nepřeprala. Maximálně mohla Mattovi střežit záda.

,,Já nevím," vydechl jsem zhruble a opatrně Willovi nadzvedl hlavu ve snaze mu jakkoliv pomoct, ale nevěděl jsem, co s ním. ,,Já fakt nevím, Ashley."

Rozbrečela se. Rozbrečela se, protože byla zoufalá a protože se lidem v jejím okolí neustále ubližovalo.

Will

Hučelo mi v uších a hlava mi třeštila. Měl jsem sto chutí zase omdlít a vysrat se na všechno kolem. Jenže to jsem nemohl už kvůli Ashley, kterou jsem přes to hučení slyšel brečet. Nicolas jí uklidňoval a něco jí říkal, jenže to jsem neslyšel.

Musel jsem vynaložit veškeré síly, abych pohnul rukou, ale povedlo se.

,,Nicolasi, Nicolasi! On se probírá!" zapištěla má sestra a musela se ke mně přiblížit, protože mě na obličeji zalechtaly její dlouhé vlasy.

,,Prosím, prober se," žadonila přiškrceným hlasem, ze kterého jsem slyšel naštvanost. Nedivil jsem se jí, že byla naštvaná. To já byl taky. Nejraději bych se okamžitě zvedl, došel za tím hajzlem a omlátil mu hlavu o beton tak, aby ho to bolelo ještě víc, než to v tu chvíli bolelo mě.

,,Ashley," zasípal jsem a přímo cítil tu úlevu, co z ní najednou sršela. Bodlo mě z toho u srdce. Po tom všem, co jsem udělal pro ty dlouhé měsíce jejího trápení, bylo víc než jen obdivuhodné, že jí na mně pořád záleželo. Byla přinejmenším neuvěřitelná sestra.

,,Kámo?" zeptal se Nicolas a lehce mi propleskl tvář, za což bych mu býval uvalil, kdybych měl dostatečnou sílu na vymrštění ruky.

,,Wille?" zeptal se znovu.

,,Jo?" vydechl jsem a bojoval se svýma očima, které se ne a ne otevřít. Nakonec se mi to přece jenom podařilo a pomrkávajíc jsem pohlédl na ty dva, co měli nepřirozeně přimhouřené oči a vystouplé žíly na čele.