Revolta ✔️

61. kapitola

Ashley

Probral se! Nicolas se probral!

,,Ahoj," zašeptala jsem a sevřela jeho velkou ruku ve své malé dlani.

,,Ahoj," oplatil mi a vyloudil ze sebe malý úsměv, ze kterého mi změkla kolena.

,,Hezké vidět, že žiješ," zasmál se Will a Nicolas spočinul pohledem na něm.

,,Jo, hezké. I když si stále připadám jako polomrtvý," řekl a rozhlédl se kolem.

,,Všechny ty přístroje, hadičky a další hovadiny," lehce zavrtěl hlavou a sykl bolestí.

,,Máš poraněnou hlavu?" zeptala jsem se se svraštěným obočím, protože tohle mi nebylo řečeno. Měl mít hromadu pohmožděnin, poraněná žebra a střelnou ránu na boku, ale o hlavě mi nikdo nic neřekl.

,,Nemám tušení, jestli mám poraněnou hlavu," zašeptal ochraptělým hlasem a následně znovu sykl, když si odkašlal.

,,Seženu ti trochu vody," řekl Will a zmizel na chodbě.

Musel mít v puse úplně vyprahlo a stejně tak i v hlavě. Tvářil se na to dostatečně zmateně. Aby taky nebyl zmatený, když se pořád probouzel a zase padal do mdlob.

,,Ty jsi mě ale vyděsil," přiznala jsem a bez ohledu na porušování nemocničních pravidel jsem si vedle něj lehla na bok a položila si hlavu na jeho nabízenou paži. Koleno jsem si lehce opřela o jeho stehno a dávala si pozor, abych nic nenarušila.

,,Hmmm, takhle je mi dobře," jeho dech mě pošimral ve vlasech a třebaže mi pořád bylo do pláče, tentokrát jsem se nerozbrečela, protože jsem moc dobře věděla, že tím bych mu nepomohla. Navíc už těch slz bylo dost. Proč jsem nemohla mít právo na šťastné, bezstarostné chvíle, když je ostatní lidé mohli mít?

,,Chci být chvíli středem ničeho," zamumlala jsem a cítila, jak se pode mnou jeho tělo napjalo.

,,Jak to myslíš?" zeptal se a já se nad svým výrokem zamyslela. Pak jsem se zapřela o paži, abych mu viděla do tváře.

,,Chci mít chvíli bezstarostný život," řekla jsem a překvapilo mě, že se Nicolas tiše rozesmál.

,,Co je tu k smíchu?"

,,No... já jen... tohle se mnou půjde hodně těžko, Ashley. S někým, kdo je na útěku, nejdou dělat obyčejné věci."

Několikrát jsem zamrkala, jak jsem se to snažila vstřebat a on pokračoval: ,,Nebo se snad pamatuješ na chvíli, kdy jsme spolu třeba jen seděli u televize a sledovali fotbal?"

Nakrčila jsem čelo. ,,Já bych se s tebou na fotbal nikdy nedívala."

Tentokrát jsme se zasmáli oba, ale jenom krátce.

,,Ty víš, kam tím mířím, Ashley. Až vyjdeme z téhle nemocnice společně, nic se nezmění. A bude to možná ještě horší."

,,Takové věci mi neříkej," zavrtěla jsem hlavou, abych to zdůraznila.

,,Chci, abys věděla, na čem jsme," trval si na svém a já nemohla říct nebo udělat vůbec nic.

,,Ty víš, že mě jednou chytnou."

Sakra, proč mi tohle říká? 

,,Když zůstaneme v Seattlu, tak ne. Tam tě přece nevydají."

Chvíli zkoumal můj pohled a pak se zadíval na strop. ,,Jenže to není jen to. Co Matt? Co Anabele? Nechápu, o co jim šlo."

Protože nevíš o Mattovo bratrovi a já ti o tom nesmím říct.

,,Nikdy nevíš, co se druhému honí v hlavě, ne?" řekla jsem a snažila se zaplašit svou provinilost způsobenou tajnostmi. Taky bych nechtěla, aby mi Nicolas něco tajil. Jenže říct mu to zrovna v tuhle chvíli...

,,Všiml jsem si, že mi Anabele nemířila na srdce, natož třeba na hlavu. Mířila mi záměrně na bok. Proč by něco takového udělala záměrně, kdyby chtěla, abych zemřel?"

Znovu jsem potlačila nutkání zamýšlet se nad dějícími se událostmi až moc do detailů a jen jsem pokrčila rameny. ,,Třeba tě Anabele ještě pořád miluje. Jedná ze zoufalství."

,,Nemiluje mě," zavrčel a já se stáhla.

,,Promiň," procedil skrz zuby a přejel si dlaní po obličeji.

,,Na tyhle duchaplné konverzace máme dost času. Dojde k nim, až budeme mimo nemocniční prostředí a oba v civilu."

Nadzvedl obočí. ,,Proč v civilu?"

,,Protože jakmile přede mnou budeš stát v trenkách, ne-li nahý, nezmůžu se na mluvení."

Věnoval mi široký úsměv a stiskl mi pevně ruku. 

,,Spolu zvládneme všechno na světě, že ano?" zeptal se a mně se líbilo, jak se ujišťuje. Nebylo to tak, že by tomu sám nevěřil, ale pokládal mi tu otázku proto, abych si to uvědomila. A to bylo přinejmenším hezké.

,,Ano, spolu zvládneme všechno."