Revolta ✔️

59. kapitola

Ashley

,,Probral se, zeptal se, kde je a zase ztratil vědomí. Bude to teď chvíli začarovaný kruh," povzdechl si doktor soucitně a položil na kancelářský stůl láhev vody. ,,Slyšel jsem o něm."

Nechápavě jsem k němu zvedla oči. ,,O kom?"

,,Přece o Nicolasovi. Je o něm celkem vědět."

Dělala jsem, že nechápu. A vlastně jsem v podstatě opravdu nechápala.

,,Můj známý dělal to samé. Ale nebyl ani zdaleka zapletený do tak závažných věcí jako Nicolas," řekl a já sklopila pohled ke svým dlaním.

,,Policajti shromažďují důkazy, aby z toho měli útěkáři jako Nicolas pokud možno ten největší průšvih."

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a vzhlédla k němu. ,,Jsou země, které nevydávají zločince. Je jedno, kolik toho na Nicolase budou mít, když nebudou mít právo ho chytit."

,,Říkám vám to proto, abyste byla opatrná. Zločinci přináší do života jenom trable. Jen si v hlavě srovnejte, jestli vám Nicolas vůbec-"

,,Jestli mi za to stojí? Ano, to stojí, jasné?" Moje náhlá odtažitost mi byla volná. ,,Jediné, co po vás žádám, je uzdravit Nicolase."

Chvíli si mě pečlivě prohlížel a pak pokorně přikývl. ,,Vždyť to je můj hlavní záměr."

Tuším, který je ten vedlejší...

,,Jak dlouho může ten začarovaný kruh trvat?" zeptala jsem se s rozechvělými rty a dopila sklenici do dna.

,,To je velmi individuální."

Potlačila jsem novou dávku podráždění a zvedla se ze židle. 

,,Chci být u něj," řekla jsem a ani nečekala na jeho reakci. Potichu mě následoval z jeho kanceláře ven.

,,Kde máte bratra?"

,,Šel nám do bufetu pro kafe. Oba sotva držíme oči otevřené," řekla jsem a opatrně zatlačila proti dveřím od pokoje, kde ležel Nicolas. Pohled na něj mě zasáhl stejně silně, jako když jsem na něj pohlédla před hodinou. Byl krásný, ale zničený. A byl samá modřina.

,,Neměl bych vám to dovolit, ale kupodivu dokážete vzbudit respekt," přiznal doktor a já mu věnovala malý úsměv.

,,Jdu si taky pro kafe, tak vzkážu bratrovi, že jste tady. A žádné mazlení. Má toho na sobě až příliš aktivovaného," mrkl na mě a já zrudla. 

To působím náruživě?

Zavrtěla jsem hlavou a pomalu se otočila na muže, který mi obrátil život naruby už ve chvíli, kdy se mi mezi davem těch lidí podíval poprvé do očí.

,,Ashley?"

Trhla jsem sebou a letmo se usmála na Willa, který se přede mnou naprosto nečekaně zjevil.

,,Díky," řekla jsem, když mi podal hrnek kávy a opatrně jsem se usadila na kraj postele.

,,Je tak zranitelný," zašeptala jsem směrem k Willovi, ale nespouštěla jsem oči z Nicolase.

,,Ne, není. Jen tak působí."

Při bratrovo slovech mi hruď sevřela ukrutná bolest, kterou jsem cítila, když jsem sledovala, jak se postřelený Nicolas poroučel k zemi. 

,,Ne, on je zranitelný, Wille, a víš proč? Protože je to taky jenom člověk," řekla jsem ochraptělým hlasem a ta pravda bolela. ,,Nech mě tu chvíli samotnou."

,,Ashley..."

,,Prosím, jdi a zajisti nám ubytování někde jinde."

Nastalo dlouhé ticho, při kterém mi došlo, co ho zapříčinilo.

,,Takže to mám jako risknout? Vyjdu ven a buď mě Matt chytí, nebo se mi povede bez úhony zařídit ubytování?" zeptal se sarkasticky a trochu ublíženě.

,,Ty víš, že to není nic proti tobě, ale-"

,,Upřímně, pustila bys ven Nicolase?"

Při té otázce jsem se zadívala na jmenovaného a už se neovládla. Z hrdla mi unikl první vzlyk a schovala jsem si obličej do dlaní.

,,Sakra, Ashley, omlouvám se ti..."

Prudce jsem zvedla hlavu a ukázala mu své slzy, nad kterými svraštil obočí. ,,Prostě něco najdi, ano?"

Trochu uvolnil čelist a věnoval mi váhavý úsměv. ,,Dobře." 

Pak odešel. Zůstala jsem s Nicolasem zase sama a tolik si přála, aby mi dal nějaké znamení, že je tu pořád se mnou.

,,Nicolasi," zašeptala jsem a jemně sevřela jeho ruku, jež byla pořád nehybná.

Najednou mi vyskočilo srdce až do krku, když Nicolas něco nesrozumitelného zamumlal a pak zamžikal do světla v místnosti.

,,Nicolasi," vzlykla jsem a musela se maximálně ovládat, abych mu neskončila do náruče.

,,Ashley," zachraptěl tichým hlasem a já pocítila neskonalou úlevu nad tím, že si mě pamatuje. Já si ho po probuzení nepamatovala.

,,Jsem tady," ujistila jsem ho a opatrně mu stiskla ruku, která se začala i s mou zvedat k mé tváři. Naprosto zhroucená jsem si do jeho dlaně složila tvář a smáčela mu jí slzami.

,,Matt," zašeptal po několika sekundách a já lehce přikývla.

,,Jo," potvrdila jsem přiškrceným hlasem a podepřela se dlaněmi podél jeho ramenou, abych se nad něj mohla naklonit. Mé vlasy rámovaly jeho obličej a to ho dělalo ještě přitažlivějším. Zvedl ke mně své modré oči a já v nich zahlédla tolik citů, že jsem se v nich okamžitě ztratila. A pak je zase zavřel.

,,Nicolasi?" vydechla jsem, ale on už byl zase někde jinde. ,,Nicolasi, jestli mě slyšíš... miluju tě."