Revolta ✔️

57. kapitola

Ashley

Byla jsem jako přikovaná k podlaze. Nebyla jsem schopná přimět nohy k pohybu, pokrčil kolena... jako by mě napíchli na ostrý hrot.

Znovu jsem pohlédla na muže přede mnou. Nicolas, ten nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznala, byl najednou úplně bezvládný, bez života. Ale i přesto žil. Bojoval. Pral se ze všech sil se svou vlastní duší, kterou nechtěl a ani nesměl vypustit. Musel žít kvůli mně. Kvůli nám.

Musela jsem vynaložit veškeré síly, abych přiměla nohy k pohybu, ale nakonec se mi to podařilo. Věděla jsem, že nemůžu u Nicolasova lůžka zůstat věčně, ale nedokázala jsem se přimět ke spěchu. Ani jsem nechtěla.

Opatrně jsem se posadila na kraj matrace a pohlédla na Nicolasovo ruku. Měl ji hřbetem položenou na posteli, jeho prsty byly lehce pokrčené. Věděla jsem, že by stačilo natáhnout se a položit svou dlaň do té jeho, která by tam tak krásně zapadla. Jenže ta představa, že kolem mě neutáhne prsty, protože ani neví, že jsem mu nablízku, mě ničila natolik, že jsem se ho nedokázala dotknout. Jen jsem tam seděla a hleděla na muže, jenž mi ukradl srdce.

Na tohle jsem si vzpomínala moc dobře. Na tu lásku, kterou jsem k němu cítila ještě před nehodou, a to navzdory všem těm hrůzám, co byly jeho součástí.

Děsilo mě, kam až to zašlo. Přímo mě to trhalo na kusy. A byla jsem si až příliš dobře vědoma toho, že Nicolase nedokážu ochránit před někým, před kým jsem ho už jednou neuchránila. Před Mattem se nemohl uchránit nikdo. A teď měl ještě spojenkyni.

Zhluboka jsem se nadechla a představovala si, jak se má mysl čistí od všech chmur a nežádoucích myšlenek. Jenže to byla jenom představa. A je úplně jedno, jak moc bohatou fantazii mám, tohle jsem nedokázala proměnit v realitu. Utvrdit se v tom, že dokážu ovládat své myšlenky, že se na ně dokážu povznést. Nešlo to. A ještě ke všem těm starostem se jako bonus vracely útržky před výbuchem agentury a já mnoho z nich nedokázala zařadit. Bylo mi to naprosto proti vůli.

,,Slečno, tady byste neměla být."

Otočila jsem se za ženským hlasem a shledala, že do místnosti vstoupila zdravotní sestra.

,,Já už jdu," zamumlala jsem nezúčastněně a musela se opět přimět k pohybu. Nechtělo se mi od Nicolase pryč, ale musela jsem respektovat nemocniční pravidla. Musela jsem si říkat, že můžu být ráda, když mě k němu vůbec pustili. Doktor mohl říct ne a já bych měla právo leda tak mlčet.

,,Jak vypadá?" zeptal se Will, jakmile mě zahlédl vracet se na chodbu. Mlčky jsem sebrala kabát ze židle a s pokrčením ramen jsem se už dál nemohla prát s pláčem.

,,Ale jdi, nebul. Je přece živ. Na ničem jiném nezáleží," broukl a přitáhl si mě do náruče.

,,Vím, že je to teprve začátek," smrkla jsem a roztřesenými prsty si stírala slzy. 

,,Matt to nenechá být. Nechápu, že se rozpoutala taková invaze jen kvůli blbému balíku drog!" zavrčela jsem v návalu zoufalosti.

,,Myslím, že mám tušení, kdo byl ten chlap v autě, akorát jsem to z nějakého důvodu nikdy neřekl nahlas."

Zvedla jsem k němu zmatený pohled.

,,Ten muž, co umřel v hořícím autě ve večer, kdy..."

Kdy mě opustil.  

Smrkla jsem a vyhnula se jeho pohledu. 

,,Chci alkohol," řekla jsem a ztěžka polkla. ,,Jinak mi praskne hlava."

Jen krátce přikývl a já byla ráda, že mi rozumí.