Revolta ✔️

32. kapitola

Ashley

Neměla jsem tušení, proč mě chtěl Nicolas odvézt zrovna do Seattlu, ale nehodlala jsem se v tom hrabat. Byla jsem už nějakou dobu psychicky vyčerpaná a po včerejšku jsem se vzdala naděje, že budu mít aspoň trochu klidu.

,,Prosím, mluv se mnou. To ticho je hrozné," ozval se Nicolas, který seděl po mém boku. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Víc jak půl letu jsem hypnotizovala letáky v přihrádce a v duchu byla vyděšená ze sebe samotné, protože se mě držela emocionální otupělost. Po probrečené noci jsem měla velké kruhy pod očima, zarudlé bělmo a popraskané rty. Byla jsem celá pomačkaná a nesvá. A co hůř, i tohle všechno mi momentálně bylo v podstatě u zadku.

,,Ashley?"

Vzhlédla jsem a zachraptěla: ,,Co ti mám říct?"

Otevřel pusu a zase jí zavřel. To udělal celkem třikrát, než promluvil.

,,Nenávidíš mě?"

Díky jeho hlasu se mi na tváři objevila chabá napodobenina úsměvu, ale za posledních několik hodin to byl můj největší projev emocí, když nepočítám pláč.

,,Ne," odpověděla jsem upřímně a pohladila ho po hřbetu ruky. ,,To ne."

Měl v očích vepsanou nesnesitelnou bolest. Právě proto mi přišlo lepší ho nějakou dobu ignorovat. Ten jeho výraz a hlas totiž nepomáhaly ničemu.

,,Přestaň s tím," trochu neohrabaně jsem ho prsty cvrnkla do obličeje a on jen překvapeně zamrkal.

,,Chceš, abych s tebou mluvila? Tak poslouchej. Ať už to bylo jakkoliv, teď jsem tady a Will jinde. Prostě to tak je. Můžu si kvůli tomu všemu dobrovolně rozežírat své nitro, ale to nebudu dělat. Včerejšek byl jedno velké šílenství a já na to chci zapomenout."

Čelist mu ztuhla. ,,Ale na to nejde zapomenout. Řekni mi, skočila bys?"

Dlouho jsem mlčky opětovávala jeho pohled a cítila, že ta má otupělost není tak ocelová. Do očí se mi nahnaly slzy, což byla pro Nicolase jasná odpověď.

,,Mám ve zvyku jednat unáhleně, toť je vše." 

,,Jenže to není tak jednoduché, Ashley. Záleží mi na tobě."

Jeho hlas byl jako kus ledu, který možná trochu tál, ale to se dalo jen velmi špatně vnímat. Nerozuměla jsem mu.

,,Jo, to už jsem slyšela." 

Byla to jediná odpověď, na jakou jsem se zmohla. Hlásek v hlavě a to hrobové ticho, které vedle mě nastalo, mi říkaly, abych se víc snažila. Znovu jsem ho tedy chytila za ruku a podívala se na něj. ,,Mám tě ráda. Ale je toho na mě opravdu moc. Přála bych si..." 

,,Co by sis přála?" zašeptal a se zavřenýma očima se natiskl čelem na mé. Ucítila jsem opojnou vůni a teplo jeho dechu, což mě donutilo přivřít víčka.

,,Povídej," vyzval mě a já k němu zvedla oči. On měl ty své stále zavřené a v potemnělé palubě letadla mu dopadaly stíny dlouhých řas na tváře.

,,Přeju si chovat se jako normální člověk. Místo neustálého trápení si aspoň trochu užívat."

S posledním pohledem do jeho tváře jsem se zvedla a došla k záchodům, kde jsem se zavřela v levandulí provoněné kabince.

Díkybohu za lepší třídu.

Nicolas zaklepal na dveře o pár vteřin později, co jsem do kabinky vešla. Nebylo to moc nenápadné, ale komu na tom záleželo.

,,Už jsem se bál, že mě k sobě nebudeš chtít nikdy pustit," zašeptal a přitáhl si mé rty k polibku. Kdybych měla trochu zdravého rozumu, skutečně bych ho k sobě už nikdy nepustila. Jenže já nebyla rozumná. Nebo možná byla, ale čím dál méně.

,,Neodkážu si tě udržet od těla," řekla jsem hlasem, který jsem nepoznávala. ,,Jsi tak neodolatelný. A jsi můj."

Se zamručením mi sáhl pod lem sukně a jedním trhnutím mi zničil kalhotky. Hned nato si obtočil má stehna kolem pasu a snažil si co nejrychleji rozepnout poklopec. V rekordním čase tak učinil. Pevně jsem se ho chytla za ramena a nechala se v pomalém rytmu hnát výš a výš do oblak.

Kde je ten dominantní chlap s důtkami? ptala jsem se sama sebe v  duchu, ale byla jsem za to ráda. Každý jeho dotek mi potvrzoval, že mi nelhal. Řekl, že bez BDSM praktik dokáže žít a byla to pravda. A tuhle pravdu jsem uvítala. Stejně jako to, co se mnou v tu chvíli dělal. Čím zoufaleji jsem sténala a syčela, tím víc zvyšoval své tempo, což mě dohánělo k šílenství. Byla jsem přesvědčena, že nás musí někdo nachytat, ale to mě krucinál vzrušovalo ještě víc!

,,Kurva, Ashley," zavrčel tlumeně a opřel mě zády o zeď. S mou hlavou v dlaních a ústy neustále laskajícími mé mě tak rozdráždil, že jsem vyvrcholila společně s ním. Zakryl mi dlaní ústa, aby ztlumil můj výkřik a pak se mi celý zadýchaný opřel čelem o rameno.

,,Jsi vážně nepopsatelná... Do smrti si budu vyčítat, co se stalo. Vím, že bych tě měl nechat být," řekl a zhluboka se nadechl. ,,jenže jsem takový sobec, že to zkrátka nedokážu."

S tím se ze mě vysunul a přidržel mě několik vteřin v pase, aby měl jistotu, že jsem neztratila rovnováhu. Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala ji opřenou o dveře.

,,Přestaň s tím," řekla jsem a pak se uchechtla, což ho zmátlo.

,,Víš, co je šílené?" začala jsem a on po chvíli jen zavrtěl hlavou.

,,Nenávidím Orlanda pro mnoho věcí a jedna z nich je to, jak mě neustále oslovuje Revolto. Jenže on má pravdu."

Zamračil se a mně bylo jasné, že se stále nechytá. Nadechla jsem se tiše nosem a přiložila mu dlaň na hrudník. Cítila jsem jeho rychle bušící srdce.

,,Už v ten den, kdy jsem tě poznala, to byla pravda. V ten den Ashley zemřela... a já se narodila," zašeptala jsem a cítila, jak se pod mou rukou napjal.

,,Nic o smrti! Ty jsi nezemřela."

,,Nezemřela jsem. To ona. Ta plachá servírka z baru, která splácela dluhy po svém bratrovi. Kdybych tou holkou zůstala, psychicky bych se z toho zhroutila, chápeš? Tohle jsem teď já."

Odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Já tě nebudu oslovovat jako děvku."

,,Nemusíš. O jméno ve výsledku nejde. Jen jsem si uvědomila něco, co mi pomůže přenést se dál. Přenést se přes tohle všechno," vysvětlila jsem a ohnula se k zemi pro své kalhotky, které jsem pak mlčky strčila Nicolasovi do kapsy od kalhot a upravila mu poklopec. Následně jsem k němu s výrazem pokerového hráče vzhlédla a viděla, jak se v něm mele zmatek s úžasem. ,,Vrátíme se na místa, co říkáš?"

Nečekala jsem na jeho odpověď. Jen jsem mlčky vyšla ven a ležérně se usadila do sedadla, které mezitím stihlo vychladnout. I já vychladla. Najednou jsem se na tohle všechno dívala s mnohem větším nadhledem.