Revolta ✔️

22. kapitola

Matt

,,Proč mám dojem, že jim na tobě záleží tak málo, že je tím sem ani nepřilákáš?" zašeptal jsem do ucha té tmavovlasé děvce a uhasil svou už v pořadí snad třicátou cigaretu. Kurevsky se mi motala hlava, ale na tom v tu chvíli nesešlo.

V levém rohu skládky se krčil jeden z mých "parťáků" a otíral si z nosu krev.

,,Měl jsem ti dát mnohem vetší nakládačku. Jsi k hovnu!" obořil jsem se na něj a on jen otupěle vzhlédnul.

,,Nejsi tu od toho, abys mi řekl něco tak podstatného nespočet hodin po tom, co ta blonďatá čubka zdrhla s Wishem!" 

S každým slovem jsem se k němu víc a víc přibližoval, až jsem se nakonec tyčil přímo nad ním. ,,Měli jsme v rukou zlatou žílu!" 

Povzdechl si a setřel další dva proužky tekoucí krve. ,,Chtěl jsi zboží, Matte."

Z řevem jsem uhodil pěstí už do napůl vyskleného malého okénka, protože jinak bych musel praštit toho zatraceného Damiana, který se válel na zemi a kňučel jako děcko.

,,Seru na zboží! Jestli je ta holka skutečně ona, dostali bychom za její prodej víc než za objevení letadla plného kokainu! Kurva, Damiane! ... A ty neřvi!" Otočil jsem se na holku ležící na podlaze. ,,Jak se jmenuješ?"

Znovu zavzlykala. ,,Leila."

Nadzvedl jsem obočí. ,,Pravé jméno?"

Několikrát se zhluboka nadechla a zvedla se do sedu. ,,Jo."

Nabil jsem pistoli a klekl si, abych jí viděl do očí. Pak jsem jí přiložil hlavici pod bradu. ,,Znáš holky z vaší agentury?"

S třesoucí bradou špitla: ,,Pár."

,,Fajn. A jak se jmenuje ta, která je u Krásek noci teprve pár dní?"

Zatvářila se odmítavě, tak jsem k ní přitiskl zbraň silněji.

,,Blond vlasy, šedomodré oči, štíhlá... Vůbec nic ti to neříká?" 

Ještě víc jsem přitlačil a ona pevně semkla rty k sobě. ,,Ne."

Klidně jsem přikývl a s přimhouřenýma očima řekl: ,,Ale možná by mělo."

,,Proč se o ni zajímáte?"

Uchechtl jsem se a vlepil jí facku. ,,Proč si myslíš, že ti tvé otázky k něčemu budou?"

Nicolas

,,Musíme najít Leilu," prohlásila Ashley snad už potisící a zněla stále naléhavěji a neústupněji.

,,Ani jste ji neznala," řekl Orlando a strčil si do pusy další kus steaku.

Cukl jsem sebou, když udeřila pěstmi do stolu a zakřičela na něj: ,,A co na tom sejde! Uvědomujete si, Orlando, jak je absurdní sedět v jídelně a cpát se večeří s vědomím, že nějaká nebohá bytost trpí jenom kvůli nám?"

,,Já si nevymyslel, aby se uzavřely dveře. To váš milenec mi to nařídil."

Ty šmejde. 

Vstal jsem tak rychle, až spadla židle a už jsem se chystal na toho pitomce vrhnout, když...

,,Přestaň!" zakřičela Ashley. ,,Tím, že mu dáš do huby, nevyřešíš vůbec nic. Ani jeden z vás se nezajímá o to, že mám starosti o svou kamarádku a já už toho mám dost!"

Než jsem se nadál, zmizela mi z dohledu. 

Zdá se, že je čas na další rychlou jízdu.

Ashley

Zoufalé situace volají po ještě zoufalejších opatřeních.

Zastavila jsem se před Esem a veškeré buňky se mi zkroutily odporem. 

,,Ale! To jsou k nám návštěvy," prohodila znechuceně Nina a dál se věnovala drhnutí sklenice od vína.

,,Davide!" vykřikla jsem, jakmile jsem zahlédla svého bývalého šéfa.

,,Ashley," vydechl s úsměvem a zastavil se vedle Niny, která se raději odebrala dozadu. ,,Co tě sem přivádí? Dáš si něco?"

Odkašlala jsem si. ,,Ehm... mám dost na spěch. Dal bys mi s sebou láhev rumu?"

Překvapeně nadzvedl obočí.

,,Je pro známého k narozeninám," zalhala jsem. ,,Mám trochu skluz a tady je přece rum vždycky jistota."

To mu vykouzlilo úsměv na tváři. Taky jsem se usmála, jenže jen na chvíli.

Sakra. Vždyť já u sebe nemám... počkat! 

V přední kapse džín jsem našla několik dolarů v drobných a položila je na bar. Pak jsem si od něj vzala láhev a skousla si ret.

,,Potřebuju ještě drobnost," zašeptala jsem a s úsměvem poklepala na krabičku položenou na baru.

,,Cigarety? No já tě nepoznávám," zavrtěl nade mnou hlavou. ,,Tak si je vezmi. Je tam i zapalovač. Ale pod podmínkou, že se zase brzo ukážeš!"

Pokorně jsem přikývla a v rychlosti ho objala. 

,,Určitě přijdu," řekla jsem a pak už pelášila do zimy. Nevěděla jsem, jestli Leilu drží v té opuštěné skládce, ale mé instinkty říkaly své a já jim věřila. Nepředpokládala jsem totiž, že by čekali příchod kohokoliv z nás a v tom jsem viděla velkou výhodu.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem se dostala na opuštěné místo. Lidé se po mně ohlíželi, nebo možná spíš po té velké láhvi, ale mně to bylo jedno. Měla jsem vytyčený cíl i cestu a tak jsem prostě šla. Navzdory adrenalinu, který mě poháněl, jsem před tou ponurou skládkou dostala poctivý, ničím nefalšovaný strach. Se zády přitisknutými na kamennou zeď jsem se přibližovala k místu, kde možná kdysi byly dveře a opatrně vklouzla dovnitř. Někde zezadu se ozývaly dva hádající se hlasy a já ten jeden bohužel už poměrně dobře znala.

Ztuhla mi krev v žilách, jenže pak jsem skrz škvíru zrezivělých dveří zahlédla Leilu plačící na podlaze a adrenalin mě zase popohnal vpřed. Opatrně jsem vzala za řetěz, který jí věznil v místnosti, a otevřela dveře. Zaregistrovala jsem, jak se nadechla k mluvení a gestem jsem jí naznačila, ať mlčí. Pak jsem jí pokynula, aby došla až ke mně a ona to udělala, tichá jako myška. Nakonec jsem jí zašeptala, aby vyšla ven, a potichu jsem otevřela láhev rumu, který jsem rozlila po podlaze. Strašně se mi při tom klepaly ruce. Když byl téměř celý obsah vylitý, položila jsem prázdnou láhev do rohu a neohrabaně si zapálila cigaretu. Foukala jsem kouř před sebe tak dlouho, dokud nenastalo úplné ticho. Pak se začaly ozývat kroky, které byly strašně rychlé. Celé tělo se mi roztřáslo a pustila jsem cigaretu na zem. V tu chvíli vstoupil ten hajzl přímo do rumové louže a já rychle hodila zapalovač do jeho zorného pole. Před mýma očima se objevil jeden velký plamen. S rychle se zdvihajícím hrudníkem jsem uskočila stranou a věnovala v té tmě Leile jen jeden krátký pohled, který ovšem okamžitě pochopila a rozeběhla se pryč ve stejnou chvíli, kdy jsem se dala do pohybu já.