Revolta ✔️

23. kapitola

Ashley

Společně jsme pelášily zpátky mezi dav lidí a snažily se na sebe nestahovat příliš pozornosti, což bylo marné. Všichni se za námi otáčeli s nechápavým výrazem. Vyjekla jsem, když se ozvalo hlasité kvílení pneumatik. 

Kruci!

Z místa řidiče vystoupil Nicolas s děsivě velkou žílou na čele a zavrčel: ,,Do auta!"

Byla jsem moc zbabělá, abych si v tu chvíli sedla na místo spolujezdce, a tak jsem radši rychle zapadla dozadu a namáčkla se k Leile.

,,Připoutat!" rozkázal a my jsme obě pokorně udělaly, co nám řekl. Když se rozjel, došlo mi, že jede někam jinam než k agentuře.

Tohle asi vážně nebyl dobrý nápad.

Co když další facka, kterou schytám, bude od Nicolase?

Při téhle myšlence se mi roztřásla brada, ale nerozbrečela jsem se. V té tmě jsem byla dezorientovaná, takže když zastavil před budovou, kterou jsem nikdy neviděla, dlouho jsem polemizovala nad tím, ve které čtvrti vlastně jsme, a stejně jsem k žádnému závěru nedošla.

Nicolas vystoupil z auta, prudce práskl dveřmi a šel rovnou do budovy. Mlčky jsem Leile pokynula, aby si odepnula pás, a pak jsme se stále ruku v ruce vydaly za ním. Stál u recepce s kartou v ruce a zamlouval nám pokoj.

,,Takže jeden pro dvě osoby?" zeptala se usměvavá paní za recepcí a já překvapením pootevřela pusu.

,,Jak jeden?" zašeptala Leila směrem ke mně, jenže mně se spíš honila hlavou otázka Jak pro dvě osoby, když jsme tři?

Duchem nepřítomna jsem řekla jen: ,,Já nevím."

Rozhlédla jsem se po malé hale. Nebyl to nijak luxusní hotel, ale zároveň mohl jen málokoho urazit. Až v tuhle chvíli, kdy jsem se pokoušela zkoumat detaily nového prostředí, mi došlo, že vidím trochu zamlženě. Se zděšením jsem si pomyslela, že mi ten oheň možná narušil rohovku. 

Nicolas popadl od recepční klíče a s hlasitým dupáním vyšel schody. Spěšně jsem Leilu popadla a běžela po schodech za ním. Dostaly jsme se až do třetího patra, kde byly uprostřed chodby pootevřené dveře a tak jsme k nim opatrně došly. Nicolas už rázoval po malé ložnici a v rychlých intervalech přecházel k nyní už pootevřenému oknu, aby se - jak jsem odhadovala - uklidnil čerstvým vzduchem. Pak se zadíval mým směrem a švihl klíčem o postel. Následně prošel úzkou mezerou, která mezi mnou a Leilou byla. 

,,Buď tak hodná a teď zůstaň tady, jo?" promluvila jsem k ní shovívavě a vyběhla na chodbu za Nicolasem. Už stál u výtahu a netrpělivě podupával nohou.

,,Proč nejdeš po schodech?"

Nic.

,,Hned, jak opustíš tohle místo, můžu vzít Leilu a-"

,,A co? Utéct? Schovat se? Nebo snad podniknout další záchrannou akci?!"

S každým slovem víc a víc zuřil.

Takhle to nejde. 

Se zadrženým dechem jsem k němu pomalu vztáhla dlaň.

,,Jestli se mě teď dotkneš, tak přísahám, že tě..."

Zadrhl se mi dech.

Neber si to tak! Mluví z něj strach.

Se zavřenýma očima jsem se dotkla jeho svalnatého ramene a cítila, jak se celý napjal. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak vrtí hlavou. ,,Nechápu, jak někdo může být tak paličatý."

,,Ty bys mě přece nepraštil," řekla jsem a snažila se samu sebe přesvědčit, že mám pravdu. Moje hlava se sama od sebe rozhýbala do stran a já k němu opět vzhlédla. ,,Ne, tomu prostě nevěřím."

Zhluboka se nadechl a dál nehnutě stál před nyní už otevřenými dveřmi výtahu.

,,Nejsem hloupá, Nicolasi. V tvých rukou jsem se přece neocitla náhodou. To Leila mi řekla, žes nikdy neprojevoval sebemenší zájem o Krásky a je jen těžko uvěřitelné, že bys jako lusknutím prstu najednou musel mít mě. Nejsme přece ve filmu," řekla jsem a sjela dlaní po pevné látce jeho tmavě šedé košile. Zastavila jsem se až u pasu, kde jí měl zastrčenou do kalhot. ,,Ať sis mě našel jakkoliv a pro cokoliv, jsem teď tady. A ty mě buď musíš přijmout s mou paličatostí, nebo mě nechat jít."

Každé slovo mě bolelo. Všechno to bylo moudré a pravdivé, jenže já to takhle nechtěla.

,,Každý krok, který tam venku podnikneš bez ochrany, může být tvůj poslední."

,,Jo, to už jsem si v důsledku událostí domyslela."

Pomalu se ke mně otočil. ,,Co jsi tam udělala?"

Hlasitě jsem polkla a ošila se pod tíhou jeho pohledu. ,,Podpálila jsem tvému kamarádíčkovi nohy."

,,Není to můj kamarádíček," uvedl na pravou míru a vrhl se vpřed. Já ale mezi námi chtěla udržet prostor, takže jsem vzápětí narazila lopatkami do zdi. 

,,Co po mně chceš?"

,,Proč bych ti měla odpovídat? Vždyť ty sám jsi mi na tuhle otázku nikdy neodpověděl!"

Doslova mě vraždil pohledem, když se ke mně přiblížil o další krok a sáhl do vnitřní strany saka, které měl celou dobu přehozené přes paži. Skoro jsem si ho ani nevšimla.

Ztuhla jsem při pohledu na lesklou pistoli, kterou vytáhl, ale stejně jsem k ní natáhla ruce. On ovšem na poslední chvíli ucukl. ,,Vidíš to? Právě ses natáhla pro zbraň! Proč? Co jsi s ní chtěla podniknout?"

,,To byl instinkt, Nicolasi!"

Teď už se na mě vrhl úplně. Doslova mi vrazil zbraň do rukou a přitiskl si jí na hrudník. Pak polapil mé chvějící se rty a odtáhl se jen kvůli tomu, aby zašeptal: ,,Jestli se cítíš ohrožována mnou, tak vystřel."

On se zbláznil!

,,Myslíš, že tě ohrožuju?" zeptal se zadýchaně a já se s pootevřenou pusou zahleděla na zbraň, která mířila na jeho srdce.

Dost! 

Spustila jsem obě ruce podél těla. ,,To bych musela postřílet hodně lidí, Nicolasi. Přestaň hrát na mé city."

Zamračil se. ,,Jak to myslíš?"

,,Myslím to tak, že v ní nic není!" 

Jenže když jsem vysunula vnitřek pistole, náboje tam opravdu byly. Vytřeštila jsem na něj oči.

,,Ty," vydechla jsem a najednou měla téměř nulovou slovní zásobu.

Jak může takhle riskovat?

,,Nechci, aby ses se mnou cítila ohrožená, Ashley. Opravdu ne." 

,,Jak... jak se nemám cítit ohroženě?" špitla jsem slabým hlasem a on si mě přitáhl pevně do náruče. ,,Všechno bude dobrý, neboj."

Kéž bych tomu mohla věřit.